sobota 15. února 2014

Vzpomínka na advent

Včera byl Valentýn, blíží se Velikonoce, ale pojďme si ještě trošku zavzpomínat na advent. Ne úplně jídelně a s tak trochu jiným receptem.

Také jste jako malí dostávali papírové adventní kalendáře, z nichž jste tak rádi vylupovali čokolády dopředu? A také jste je dostávali až na Mikuláše, takže prvních pět čokolád jste mohli slupnout najednou? Možná jsou mezi vámi tací, kteří kalendáře dostávají pořád, možná někteří dostávají adventní kalendáře s opravdovou čokoládou a ne s tím cukrovotukovým hnusem, který je v listopadu v každém obchodě. Možná také dostáváte kalendáře čajové, vinné, pivní a nebo také vůbec žádné.

Bylo vám někdy líto, že pro vás nikdo adventní kalendář nechystá? 

Když jsme s bráchou byli malí, máma nám poslední listopadovou noc ozdobila zábradlí na schodišti chvojím, ozdobami a malými dárečky: 2x 24 drobných překvapení. Tu žvýkačka, tu čokoládička, tu tužka nebo ořezávátko a tak dále..

Mám ráda překvapení, mám ráda dárky, co si budeme namlouvat :). Ale už jsem velká a máma pro mě adventní kalendář nedělá.

Ve slabé chvilce jsem se zeptala kouzelného Twitteru:
Protože na Twitter chodí báječní lidé, má otázka nezůstala bez odpovědi:

Nápad mi přišel geniální a já si řekla, že nebudu troškařit – uděláme hromadný adventní kalendář plný překvapení!


Komunitní adventní kalendář
1 trpělivý organizátor
23 kamarádů, kamarádů kamarádů nebo i úplně cizích lidí (dle chuti)
1 facebooková skupina
1 google dokument
24 (identických) drobných dárků
  • Začněte už na začátku listopadu.
  • Založte skupinu na fb, kam naženete 23 dalších lidí ochotných vyrobit si sdílený adventní kalendář. Mohou to být vaši kamarádi, ale pravděpodobnější je, že budete muset lovit i ve vodách kamarádů vašich kamarádů, přeci jen je to určitý a ne úplně malý závazek. Ale nevadí, vytváří se zde prostor k poznání!
  • Co nejdřív určete datum a čas setkání (= výměny jednotlivých dárků).
  • Stanovte pravidla hry:
    • Každý člen skupiny dostane přidělené jedno číslo od 1 do 24. 
    • Každý člen skupiny připraví 24 identických drobných dárečků, neprůhledně je zabalí a viditelně označí přiděleným číslem. (Ano, jeden dárek chystá i pro sebe, ale lépe se pak kalendáře kompletují.)
    • Dárky by vás neměly zruinovat, ale snažte se, aby potěšily. Ostatně jeden dostanete taky.
    • Každý člen skupiny se dostaví na předávku dárků nebo si zajistí někoho, kdo se dostaví místo něj (může to být jiný člen skupiny).
  • Potkejte se ve stanovený termín a vzájemně si povyměňujte připravené drobnosti.
  • Každý den otevřete příslušný dárek a těšte se z toho, že někdo věnoval svou energii, čas a i peníze proto, aby vás potěšil.

Princip se zdá jednoduchý. Zádrhele přichází v okamžiku, kdy se snažíte do celého procesu vnést trochu demokracie:
  • Pokud položíte hromadnou otázku, odpoví vám maximálně polovina lidí. Několik lidí vám nebude odpovídat ani na dotazy kladené přímo jim.
  • Pro určení termínu je dobrá pomůcka doodle.com. Ale i tak počítejte s výše zmíněným. varianta: určete termín předávky jako podmínku pro přijetí do skupiny.
  • Čím více detailů budete mít vymyšleno předem, tím jednodušší to bude, protože 24 lidí se nikdy neshodne. Prostě jim řekněte, že to bude tak a tak.
Počítejte s tím, že předávka bude TOTÁLNÍ CHAOS! 
  • Potřebujete poměrně velký prostor – přijde 24 lidí (nebo 20 určitě) a budou si vzájemně vyměňovat 576(!!) dárků! Čím menší prostor, tím více chaos. Ideální by bylo, aby každý mohl rozložit svou hromádku dárků přehledně někam na stůl nebo i na zem.
  • Pokud předávku uskutečníte v kavárně či podobném podniku, vyberte si nějaký, kde jsou velmi tolerantní, protože většina lidí přijde hlavně vyměnit dárky a nic si neobjedná. Pokud máte k dispozici něco jako skautskou klubovnu, pak jste vyhráli na plné čáře. Předávku v parku na konci listopadu nedoporučuji :).
  • Předávka zabere pravděpodobně asi hodinu času (ne všichni přijdou včas).
  • Předávku zjednoduší předpřipravené aršíky s čísly, kde si každý zaškrtne číslo a člověka, které už dostal. (Instrukce k aršíku napište i přímo na něj a srozumitelně, někdo si totiž zaškrtával naopak lidi, které už podaroval svými dárky.)
  • Pokud se někdo bez omluvy nedostaví, je to zlý zelený Grinch, který kazí ostatním Vánoce! 




A co bylo v jednotlivých dárcích?
Bonbony, oříšky, básničky, ponožky, tajemná semínka, vánoční CD, obrázky, papírový skládací ptakopysk, kinder vejce, recepty, vykrajovátka, pohádky, čaje,... Zkrátka milé malé věci, které vám zpříjemní ráno nebo hlubokou pracovní noc :).

úterý 10. prosince 2013

Adventní zpověď a reklamní okénko

Posledních pár měsíců jsem četla minimum cizích článků a blogů.
Posledních pár měsíců jsem nic nenapsala na ten svůj. Jak jste si zajisté všimli :).

Často se to stává, že bloger hrozně dlouho nic nenapíše a pak se omlouvá. Já se vám omlouvat nebudu a ne proto, že bych si vás nevážila. Ale protože si myslím, že je přirozené, že člověk v různých fázích života dělá různé věci, mění se priority a podobně. Psaní foodblogu pro mě pravděpodobně bylo jistým útěkem od školy, která mě příliš nebavila. Na druhou stranu mě zaměstnávala často tolik, že jsem leckdy na psaní ani neměla čas. Zkrátka věřím, že tento blog čtete proto, že občas napíšu něco zajímavého nebo mě třeba znáte a máte rádi :). Blogů je navíc teď takové nepřeberné množství, že už mi někdy skoro přijde škoda zaplácávat internet nějakým dalším.

A teď? Škola skončila :). Úspěšně jsem ji dodělala a ačkoliv sebevzdělávání miluju a snad nikdy s ním neskončím, skončila jsem prozatím s tím institucionalizovaným.
Začala jsem pracovat, a jak to tak často bývá, tak úplně v jiném oboru, než který jsem vystudovala. Možná se to dalo očekávat. Zkrátka jsem skončila v gastronomii. Možná to tu tedy občas proměním v reklamní okénko, ale věřím, že propaguji dobré věci. Nebo alespoň takové, o kterých si myslím, že jsou dobré. To jste se ostatně mohli přesvědčit i v zápisku o mém oblíbeném zelináři, panu Pavlišovi. (Snad k němu na jaře opět zvládnu chodit nakupovat, i když pracuji na plný úvazek.)

Dnešní reklamní okénko bych tedy chtěla věnovat dvěma brněnským restauracím a jedné knize.

Na podzim jsem fotila jídla pro Restaurant Mitrovski. Představte si, že jste oslovení s možností focení pro restauraci a to ani nevíte, jak tam bude chutnat. Jenže ono tam chutná dobře a ještě vás nechají po vyfocení všechna jídla ochutnat. A když je těch jídel asi dvacet, tak nejen, že je to fotograficky velmi náročné (zvlášť pokud jste předtím nic takového ještě nedělali), ale ochutnat na dvacítku chodů je náročné i gastronomicky. A to i v případě, že jsou jídla chutná! A nebo možná proto je to ještě horší, protože toho sníte víc :).




Druhou restaurací, pro kterou jsem začala pracovat naplno, je Tomato Fresh Restaurant. Kluci v kuchyni fakt umí (jinak bych tu nepracovala :) a bude tak trochu mým úkolem zajistit, aby lidé pochopili, že i na místo, na kterém se Tomato ukrývá, má smysl za jídlem jezdit. Pro motoristy je tu velké parkoviště, ale pro pěší je cesta ze zastávek Bieblova nebo Fügnerova trochu méně příjemná (ale dojít se sem dá :).




A kniha? V pátek 13. prosince (ano, pátek třináctého a už za pár dní!), k nám do Tomata dorazí Petra Pospěchová, která sepsala Regionální kuchařku. Ta je tuuuuze pěkná, takže jsme kuchaře v Tomatu donutili (ne, nemuseli jsme je moc nutit :), aby podle ní uvařili. No a v pátek Petra dorazí a mezi 11. a 15. hodinou třeba pomůže roznášet obědy, třeba zodpoví dotazy hostů a třeba komukoliv podepíše knihu. A na to se moc těším! Menu podle kuchařky se vaří celý týden a pár věcí jsem už ochutnala a zatím dobrý :).


Takže prosincový pátek 13. přijďte do Tomata, uvidíte se nejen s Petrou Pospěchovou, ale i se mnou! :)


úterý 15. října 2013

Foodblogeři

Jejich revírem je kuchyně, jejich tempo je...

Ne, to bylo jinak. Ale nevadí. 

...zkrátka Foodblogeři!

Vyšla nová kniha s tímto názvem, která slibuje gurmánské inspirace od 20 českých a slovenských foodblogerů. Kromě receptů zde najdete i jakousi osobní zpověď každého z nich.


A proč vám to píšu? No protože mě tam můžete najít také!
Veškerý materiál pro tuto knihu vznikal na konci zimy a na začátku jara, kdy jsem psala diplomku a neměla moc čas se knize věnovat. Proto neručím za to, co se o mě dozvíte, a pro jistotu jsem to sama ještě znovu nečetla :).

Pokud můj blog sledujete, zveřejněné recepty pro vás pravděpodobně nebudou novinkou. Jestli si pamatujete na jarní kuřecí menu, tak to vznikalo právě pro účel knihy. Ani ne proto, že by mi někdo řekl „udělej menu z kuřete“, ale proto, že jsem s hrůzou zjistila, že na blogu zas tolik receptů nemám, z těch zveřejněných se nedá moc dobře složit menu, a i kdyby, tak rozhodně ne všechny fotky jsou dostatečně reprezentativní.
Ve focení jsem se hodně posunula, a i když v tomto směru je vždycky co dohánět, přiznávám, že jsem na ten posun docela hrdá.

Nevím, co bych dodala. Díky, že mě čtete, i když píšu nepravidelně a jen občas. Budu mít pravděpodobně k dispozici několik výtisků na rozdání, proto je možné že ještě vypíšu nějakou svou první Giveaway. Knihy jsem si ale nechala zaslat do Říčan, protože můj život v Brně je aktuálně lehce kočovný. Knihu jsem tedy ještě neviděla, a ani nevím, jestli už je tam mám, takže rozdávání zase a někdy příště :).

pondělí 23. září 2013

Nejlepší zelinář na světě

Dnes jsem byla „nařčena“, že dělám PR obchodu Sklizeno. Je to tak! Do Sklizena jsem téměř bezmezně zamilovaná a každý ví, že nejlepší PR je přeci spokojený zákazník. A protože o mé lásce ke Sklizenu už ví leckdo, podělím se s vámi ještě o jednu.

Každý týden, při každé návštěvě mě pan Pavliš přesvědčí, že je nejlepší zelinář na světě. Nebo alespoň v Brně. Můžete se se mnou přít, můžete nesouhlasit, ale dokud mi neukážete někoho mnohem úžasnějšího, nepřesvědčíte mě. A máte co překonávat. Pan Pavliš má nejen výbornou zeleninu, ale je i skvělým obchodníkem. Nebojí se dát vám něco ze své sklizně ochutnat. Tím spíš pak třeba koupíte. Někdy vám přihodí i drobnost navíc. A když ne drobnost, tak alespoň úsměv. Mám slabost pro lidi, co se rádi a hodně usmívají. Jsou slušní, vstřícní, zkrátka usměvaví. Úsměv vyvolává úsměv, to je známá pravda a výsledky studií říkají, že i nucený smích zvedá náladu a prodlužuje život.

Ale zpátky k zelenině. Stánek pana Pavliše jsem objevila v loňském roce, kdy jsem začala na Zelňáku nakupovat víceméně pravidelně. Ne vždycky tam byl a také mi přišlo, že ta jeho mrkev je trochu dražší než u ostatních. Jenže ta chuť ceně odpovídala a letos pana Pavliše dohnali s cenou už i ostatní prodejci. Stánek najdete Zelném trhu na prodejních místech 52,53 (naproti bývala realitka Sting, brzy tam bude, tuším, nová a větší La Formageria). Bývá tam letos už celý týden, a pokud chcete vědět, co má právě na stánku, sledujte jeho fb stránky. Ano! Pan Pavliš má výbornou zeleninu (bez chemie), usmívá se a ještě k tomu je to (asi) jediný zelinář na Zelném trhu, který má pravidelně aktualizovanou stránku na facebooku!

Snažila jsme se vám ho vyfotit, ale nepovedlo se. Alespoň víte, proč jsem mu dřív říkala „pán s mrkví“. :)



Nejraději dělám reklamu těm, které miluji. Tak je to.

středa 11. září 2013

Dýňový chlebíček

V poslední době jsem s několika lidma řešila, že mi nedělá problém dodržovat recepty u pečených buchet a dalších sladkých věcí, ale naučit se vařit podle receptů normální jídla je už horší. Asi protože mám pocit, že dokud nějaké věci nesmícháte a neupečete, nevíte, jak to bude chutnat. Při vaření můžete ochutnávat téměř neustále, a proto na to většinou jdu dost po babicovsku, i když si stojím za tím, že používám na vaření dobré věci, které se k sobě hodí (většinou:).

Jenže o víkendu jsem pekla dýňový chlebíček, na který jsem potřebovala částečně dopotřebovat nějaké zbytky a přebytky. A tam už jsem se receptu až tak nedržela. Znamená to, že je ze mě lepší kuchařka? Těžko říct. Každopádně chutnal nejen mně, ale i kolegům v práci, což mě potěšilo.


Dýňová sezóna je tu!

Na chlebíček je potřeba dýňové pyré, které já měla v mrazáku ještě z loňské sezóny, vám však doporučuji využít už tu letošní. Pyré nedělejte z hokkaida, ale zkuste sehnat dýni máslovou nebo muškátovou. Nakrájejte, dejte péct do trouby do měkka, vyškrabejte dužinu a rozmixujte dohladka. V případě skladování v mrazáku zkuste spotřebovat ještě před další sezónou, nezapomeňte na to jako já :).

Dýňový chlebíček 

50 g dýňových semínek
100 g (hnědého) cukru
100 g másla
2 vejce
300 g dýňového pyré
100 g pohankové mouky
100 g bílé hladké mouky
1,5 lžičky prášku do pečiva
2 lžičky perníkového koření
špetka soli
2 lžíce strouhaného kokosu
máslo a hrubá mouka / kokos na vymazání a vysypání plechu
  • Na pánvi nasucho opražte dýňová semínka. Nechte vychladnout.
  • Vyšlehejte v míse máslo s cukrem, po chvíli s celými vejci. Přidejte dýňové pyré.
  • Zvlášť smíchejte suché suroviny, tedy oba druhy mouky, prášek do pečiva, perníkové koření, kokos a opražená dýňová semínka.
  • Suché suroviny vmíchejte do vlhké směsi. Směs bude docela hutná, v případě, že však bude tuhá až příliš, přidejte trošku mléka.
  • Chlebovou formu vymažte máslem a vysypte moukou či kokosem. Nalijte do ní těsto.
  • Pečte na 180 °C asi 45 minut.
Chutná skvěle namazaný mandlovým máslem a podávaný s kávou.



čtvrtek 22. srpna 2013

Slaninové krekry

Nevím, čím to je, ale ty méně zdravé věci se většinou povedou napoprvé, není třeba ladit recept a většině lidem chutnají. Slaninové krekry na tom nejsou jinak. Je tam sýr, je tam máslo, navíc slanina, není v podstatě co zkazit.
V tomto roce jsem zkoušela více receptů na krekry, ale všechny ty, které obsahují nějaký jiný druh mouky, než je hladká pšeničná, méně tuku nebo skrývají jinou neobvyklost, jsou náročné na vyladění. Buď nejsou příliš zajímavé na první ochutnání nebo zjistím, že by byly dobré s dipem, který ale nemám zrovna čas vymýšlet a dělat. Zjevně se musím pustit i do pomazánek a dipů!

Zatím tu mám recept na jedny chlapské krekry. Jsou dost tučné, ale už jste asi slyšeli, že tuk je nositelem a zvýrazňovačem chuti, a i tak jsou určitě lepší než běžné chipsy (protože je přece upečete s láskou :).


Slaninové krekry (cca 2 plechy)
4 plátky slaniny
125 g mouky
1/2 lžičky soli
50 g sýra Gran Moravia (samozřejmě použijte klidně parmezán), nastrouhaného
50 g másla, povoleného
50 ml smetany
  • Začnete pomalým osmahnutím plátků slaniny. Pěkně dozlatova, dokřupava. 
  • Nechte vychladnout na papírové utěrce a následně rozdrťte na drobné kousky. (Pokud máte slaninu vcelku, nakrájejte na opravdu drobné kousky a opatrně osmahněte přímo je.)
  • Smíchejte mouku se solí, nastrouhaným sýrem, kousky slaniny a společně s máslem a smetanou vytvořte vláčné těsto.
  • Nechte na půl hodiny odležet v lednici.
  • Vyválejte placku 3 mm silnou a vykrájejte libovolné tvary nebo jednoduše nakrájejte nožem či rádýlkem na obdélníčky.
  • Vykrájené tvary přendejte a plech vyložený pečícím papírem, s drobnými rozestupy (1 cm stačí).
  • Pečte asi 10 minut na 200 °C. Jako u každých krekrů bedlivě hlídejte barvu, protože okamžik mezi „ještě nejsou“ a „jsou moc“ je velice prchavý.

středa 31. července 2013

Velmi kokosová buchta

Napadlo mě, že následující recepty pojmenuji „kokoláč“, ale nakonec jsem sáhla k poněkud výstižnějšímu, i když ne příliš poetickému názvu. Tohle je prostě jednoduchá kokosová buchta a nic jiného. Máte-li rádi kokos, zkuste toto upéct. Musíte mít ale také rádi máslo, cukr a bílou mouku.
Dnes je v módě celozrnná mouka, žádná mouka, žádný cukr a já nevím, co všechno. Nevzdávám se snahy o zdravější stravování, vím, co mi dělá a nedělá dobře. Ale jeden kousek takové buchty, nebo i dva, mě nezabijí, a vás také ne. Jen je třeba to nejíst každý den a dlouhodobě. I proto se podobné věci snažím nejčastěji péct v případě, že jich většinu udám.
Upekla jsem buchtu, vzala na kávový piknik v parku a tu si uvědomila, že vlastně nevím, jestli ji někdo bude jíst. Bylo horko až k zalknutí a sama jsem neměla chuť na žádné jídlo, natož sladkou buchtu. Více než polovina se ale snědla, já byla šťastná a padly i nějaké pochvaly – můžu tedy říct, že recept je ověřený několika strávníky (i když někteří by preferovali přidání další kontrastní složky).


Kokosová buchta (rozpis na dortovou formu o průměru 27 cm nebo na hranatou 30x20 cm)
240 g povoleného másla (+ 10 g na vymazání formy)
200 g třtinového cukru
4 vejce (bílky a žloutky zvlášť)
1 lžička vanilkové esence (nemusí být)
370 g mouky
2,5 lžičky prášku do pečiva
120 ml kokosového mléka
120 ml mléka
125 g kokosu (+ cca 10 g na vysypání formy)
  • Připravte si formu na pečení: vymažte ji máslem a vysypte kokosem.
  • Předehřejte troubu na 180 °C.
  • Máslo šlehejte 3 minuty s cukrem, aby bylo nadýchané a cukr se alespoň trochu rozpustil (pravděpodobně to neudělá, pokud nepoužijete moučkový, ale to nevadí).
  • Přidejte žloutky a vanilkovou esenci a ještě minutu šlehejte.
  • V jiné míse smíchejte mouku s práškem do pečiva, následně ji přimíchejte po částech do máslové hmoty.
  • Zapracujte do těsta také kokosové i normální mléko a nakonec samotný kokos.
  • Z bílků a špetky soli ušlehejte sníh a po částech ho opatrně zamíchejte do těsta.
  • Těsto nalijte do vymazané a vysypané formy a pečte v troubě vyhřáté na 180 °C asi 40 minut (nezapomeňte použít trik se špejlí).
Nutno dodat, že recept jsem čerpala z blogu Technicolor kitchen, kde je neuvěřitelné množství sladkých buchet a podobných věcí. Pokud budete cokoliv odsud zkoušet, velmi doporučuji překontrolovat množství cukru. Bystrému oku neunikne, že jsem použila pouze polovinu (!) cukru oproti původnímu receptu. A příště bych se možná nebála dát ještě méně. Recept navíc počítá ještě s vydatnou cukrovou polevou, kterou už si na koláči nejsem schopná představit. Možná by snesl nějakou čokoládu :).

Těsto je i po upečení úžasně vláčné a vlhké a chutná zkrátka skvěle kokosově.