Zobrazují se příspěvky se štítkemBrno. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBrno. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 3. června 2014

Pro koho nejraději pečete?

Za poslední dva měsíce jsem pekla víc než za poslední dva roky.

Nebo mi to tak aspoň připadá. Ale vůbec mi to nevadí. Je to skvělé a vyzkouším si spoustu věcí, učím se, a to velmi rychle, ale na druhou stranu jsem vůči svým výtvorům čím dál kritičtější. To, co jiným lidem chutná, chci ještě víc vyladit. Proto, ačkoliv peču hodně, se tu receptů objevuje poskrovnu. Už nechci něco upéct, zjistit, že je to dobré, ale ne dokonalé, a rychle to hodit na blog jen proto, aby tu něco bylo. (Ne vždy jsem to dělala, ale občas se stalo.)

Pro koho tedy peču?

Čajovna Za Zrcadlem

Že peču do čajovny Za Zrcadlem už dávno víte. Jednu z mou první buchet, dirty blondies s kardamomem, jsem dokonce pekla znovu, protože to je dezert, na který se nezapomíná.
Na tomhle pečení neplánuji zbohatnou, vlastně to ani nejde. Nejvíc mě na něm ale baví to, že zkouším stále nové věci a po upečení si kousek ukrojím na ochutnání a na focení. Zbytek (tedy skoro vše :) jde do čajovny a já jsem ráda, že nemusím celou buchtu vnucovat spolubydlícím, kteří se ostýchají ochutnat. Kousek mi stačí, na náklady si vydělám a mám tak možnost experimentovat, jak se mi zachce.
Do čajovny peču tak, jak mám čas a jak mi to vyjde. V průměru je to tak jednou za týden.


Pro náhodné lidi na nějaké akci

Znáte to, jdete na párty, tak něco upečete. A nebo tento známý koncept vezmete, trochu převrátíte, pootočíte a najednou nesete krabičku se sladkou dobrotou na takovou akci jako je brněnský Barcamp. Podarujete všechny známé, co potkáte, ale i takové lidi, s kterými vás někdo seznámí. A nebo prostě souseda v posluchárně, s kterým se díky buchtě seznámíte sami. Nošení buchet na konference je prostě takový holčičí pick-up, chcete-li ;).
Pro takovou příležitost doporučuji něco, co udělá velkou parádu, i když je toho málo. Třeba právě výše zmíněné brownies/blondies.


Pro studenty na festival a konferenci

To vás takhle osloví studenti JAMU, že by chtěli, abyste jim pomohli s cateringem na jejich boží akci. Tak jasně, proč ne! Péct umíte, baví vás to, chcete se ukázat a taky jim pomoct. A pak se stane, že si toho naložíte hrozně moc, navíc se to ještě spojí s nástupem do nové práce a nadáváte si, že byste s tím spasitelským komplexem měli něco dělat. A foto níže je jen z jednoho večera. Vynásobte si to 2–3x :).
Děcka z JAMU ale i tak obdivuju, občas byly zmatky, ale když si vzpomenu na sebe, co jsem dělala v prváku... :)


Do práce

Pro své milé kolegy ve své nové a úžasné práci v ZONER software jsem ještě nepekla, protože jsem tam jen něco málo přes týden a nemůžu je na sladké naučit moc brzy. Věřím ale, že je to nemine :).


Pro kamarády a známé, kterým to ve slabé chvilce slíbím

Z nějakého důvodu takových lidí v poslední době přibývá, takže se budu snažit je nezklamat! Aktuálně mám na seznamu asi tři lidi, tak doufám, že jim bude chutnat :).


Industra Coffee?

Pečení do jedné z nejlepší brněnských kaváren je zatím s opravdu velkým otazníkem. Nějaké své výtvory bych tam dodávala moc ráda, ale už na to nemám časovou kapacitu. Přesto jsem tuto možnost ještě definitivně neodmítla, takže je možné, že se tam třeba někdy něco objeví. A klasické buchty to asi nebudou.


A pro koho pečete vy?


Pozn.: Se spolubydlícími bych se o sladké (i slané) dobroty dělila moc ráda, ale po několika netknutých pokusech opatřených nápisy jako „dejte si“ nebo „Sněz mě!“ jsem to vzdala.

pondělí 5. května 2014

Street Food Festival Holešovice

Pouliční občerstvení (street food) nemusí být jen klobásy, párek v rohlíku a langoše. To, že si na ulici můžete dát i kvalitní bratwurst, falafel, sushi, jeruzalémský talíř, bagel s vařeným hovězím srdcem, churros a mnoho dalšího, dokázala 4. května spousta amatérských i (polo)profi kuchařů.



V neděli 4. května se u holešovického klubu Cross sešli snad všichni foodies a nadšenci kolem jídla. Byla to přehlídka nejen jídla, ale pro mě i všech možných osobností kolem něj. Nezáleželo na tom, jestli jsou z Prahy nebo z Brna, festival byl ohromným setkáním (nejen) Twitteru.

Hledejte #sffholesovice!


Jsem z celé akce nadšená! Nejdřív jsem se trochu bála, protože Facebook hlásil něco kolem 2000 účastníků. U Crossu jsem nikdy nebyla, ale slyšela jsem, že místa tam moc není. A bylo skutečně narváno. Hlava na hlavě, noha na noze. Jenže to, že můžete stát ve (dlouhé) frontě a vy mezitím klábosíte se známými, kteří jdou náhodou kolem, je vlastně boží. Není se kam hnát. Je neděle. Jídlo vám neuteče. Pravda, možná dojde. Ale co. Půjdete jinam. Ochutnáte příště. Bude nějaké příště?

Prý ano a já v to pevně doufám. Zatím jsou dva typy ohlasů – nadšené a pak ty frflající, že bylo moc lidí. Prudiči se najdou vždy a já se upřímně trochu bojím, aby příště naopak nepřibyli. První ročník (měsíčník? občasník?) byl zkrátka první, lidé nevěděli, co čekat a tak jsou shovívaví, spoustu nedostatků přehlédnou a řeknou si, že to bylo poprvé. Ale co příště? Nebudou lidé očekávat, že to bude o sto procent lepší, protože se napoprvé ozkoušelo, jestli by to vůbec mohlo fungovat, a do příště se vše vyladí?

Nechci být skeptická. Chtěla bych, aby se na ulicích objevovalo takové jídlo, jako na SFF Holešovice a pevně věřím, že se ten současný drive udrží a i pouliční gastronomie půjde nahoru. Podobně jako šla před pár lety ta „indoorová“.

V Brně už máme výbornou sekanou v housce od J. Gruber Delikatessen nebo hladové okno ve Sklizenu na Josefské. Pořád je to relativně klasika, ale aspoň z ověřených zdrojů. Navíc to vypadá, že na způsob SFF Holešovice Tereza Bočková v Brně něco chystá.

Zúčastnili byste se jako prodejci na podobné akci?


Já, ačkoliv jsem původně měla pomáhat kamarádovi (tímto se omlouvám Davide, ale Hanka se toho ujala skvěle!), jsem nakonec korzovala, ochutnávala, fotila a zažívala celou tu mega akci. Fotky jsou zatím jen ve foťáku, ale nebojte, nepřijdete o ně. Jen jsem ze všech těch dojmů unavená a potřebovala jsem to ze sebe všechno vypsat. :)


úterý 10. prosince 2013

Adventní zpověď a reklamní okénko

Posledních pár měsíců jsem četla minimum cizích článků a blogů.
Posledních pár měsíců jsem nic nenapsala na ten svůj. Jak jste si zajisté všimli :).

Často se to stává, že bloger hrozně dlouho nic nenapíše a pak se omlouvá. Já se vám omlouvat nebudu a ne proto, že bych si vás nevážila. Ale protože si myslím, že je přirozené, že člověk v různých fázích života dělá různé věci, mění se priority a podobně. Psaní foodblogu pro mě pravděpodobně bylo jistým útěkem od školy, která mě příliš nebavila. Na druhou stranu mě zaměstnávala často tolik, že jsem leckdy na psaní ani neměla čas. Zkrátka věřím, že tento blog čtete proto, že občas napíšu něco zajímavého nebo mě třeba znáte a máte rádi :). Blogů je navíc teď takové nepřeberné množství, že už mi někdy skoro přijde škoda zaplácávat internet nějakým dalším.

A teď? Škola skončila :). Úspěšně jsem ji dodělala a ačkoliv sebevzdělávání miluju a snad nikdy s ním neskončím, skončila jsem prozatím s tím institucionalizovaným.
Začala jsem pracovat, a jak to tak často bývá, tak úplně v jiném oboru, než který jsem vystudovala. Možná se to dalo očekávat. Zkrátka jsem skončila v gastronomii. Možná to tu tedy občas proměním v reklamní okénko, ale věřím, že propaguji dobré věci. Nebo alespoň takové, o kterých si myslím, že jsou dobré. To jste se ostatně mohli přesvědčit i v zápisku o mém oblíbeném zelináři, panu Pavlišovi. (Snad k němu na jaře opět zvládnu chodit nakupovat, i když pracuji na plný úvazek.)

Dnešní reklamní okénko bych tedy chtěla věnovat dvěma brněnským restauracím a jedné knize.

Na podzim jsem fotila jídla pro Restaurant Mitrovski. Představte si, že jste oslovení s možností focení pro restauraci a to ani nevíte, jak tam bude chutnat. Jenže ono tam chutná dobře a ještě vás nechají po vyfocení všechna jídla ochutnat. A když je těch jídel asi dvacet, tak nejen, že je to fotograficky velmi náročné (zvlášť pokud jste předtím nic takového ještě nedělali), ale ochutnat na dvacítku chodů je náročné i gastronomicky. A to i v případě, že jsou jídla chutná! A nebo možná proto je to ještě horší, protože toho sníte víc :).




Druhou restaurací, pro kterou jsem začala pracovat naplno, je Tomato Fresh Restaurant. Kluci v kuchyni fakt umí (jinak bych tu nepracovala :) a bude tak trochu mým úkolem zajistit, aby lidé pochopili, že i na místo, na kterém se Tomato ukrývá, má smysl za jídlem jezdit. Pro motoristy je tu velké parkoviště, ale pro pěší je cesta ze zastávek Bieblova nebo Fügnerova trochu méně příjemná (ale dojít se sem dá :).




A kniha? V pátek 13. prosince (ano, pátek třináctého a už za pár dní!), k nám do Tomata dorazí Petra Pospěchová, která sepsala Regionální kuchařku. Ta je tuuuuze pěkná, takže jsme kuchaře v Tomatu donutili (ne, nemuseli jsme je moc nutit :), aby podle ní uvařili. No a v pátek Petra dorazí a mezi 11. a 15. hodinou třeba pomůže roznášet obědy, třeba zodpoví dotazy hostů a třeba komukoliv podepíše knihu. A na to se moc těším! Menu podle kuchařky se vaří celý týden a pár věcí jsem už ochutnala a zatím dobrý :).


Takže prosincový pátek 13. přijďte do Tomata, uvidíte se nejen s Petrou Pospěchovou, ale i se mnou! :)


pondělí 23. září 2013

Nejlepší zelinář na světě

Dnes jsem byla „nařčena“, že dělám PR obchodu Sklizeno. Je to tak! Do Sklizena jsem téměř bezmezně zamilovaná a každý ví, že nejlepší PR je přeci spokojený zákazník. A protože o mé lásce ke Sklizenu už ví leckdo, podělím se s vámi ještě o jednu.

Každý týden, při každé návštěvě mě pan Pavliš přesvědčí, že je nejlepší zelinář na světě. Nebo alespoň v Brně. Můžete se se mnou přít, můžete nesouhlasit, ale dokud mi neukážete někoho mnohem úžasnějšího, nepřesvědčíte mě. A máte co překonávat. Pan Pavliš má nejen výbornou zeleninu, ale je i skvělým obchodníkem. Nebojí se dát vám něco ze své sklizně ochutnat. Tím spíš pak třeba koupíte. Někdy vám přihodí i drobnost navíc. A když ne drobnost, tak alespoň úsměv. Mám slabost pro lidi, co se rádi a hodně usmívají. Jsou slušní, vstřícní, zkrátka usměvaví. Úsměv vyvolává úsměv, to je známá pravda a výsledky studií říkají, že i nucený smích zvedá náladu a prodlužuje život.

Ale zpátky k zelenině. Stánek pana Pavliše jsem objevila v loňském roce, kdy jsem začala na Zelňáku nakupovat víceméně pravidelně. Ne vždycky tam byl a také mi přišlo, že ta jeho mrkev je trochu dražší než u ostatních. Jenže ta chuť ceně odpovídala a letos pana Pavliše dohnali s cenou už i ostatní prodejci. Stánek najdete Zelném trhu na prodejních místech 52,53 (naproti bývala realitka Sting, brzy tam bude, tuším, nová a větší La Formageria). Bývá tam letos už celý týden, a pokud chcete vědět, co má právě na stánku, sledujte jeho fb stránky. Ano! Pan Pavliš má výbornou zeleninu (bez chemie), usmívá se a ještě k tomu je to (asi) jediný zelinář na Zelném trhu, který má pravidelně aktualizovanou stránku na facebooku!

Snažila jsme se vám ho vyfotit, ale nepovedlo se. Alespoň víte, proč jsem mu dřív říkala „pán s mrkví“. :)



Nejraději dělám reklamu těm, které miluji. Tak je to.

pondělí 15. července 2013

Koláče od kobeřických babiček

Mnozí mí (facebookoví) přátelé tyto fotky už viděli, ale nemůžu o ně ochudit ani vás všechny, s kterými se neznám a chodíte sem. A pro ty ostatní jsem přichystala aspoň trochu toho povídání.

V sobotu jsem byla v rámci festivalu Jídlo z blízka na dílně pečení tradičních kobeřických koláčů. Konala se v líšeňské restauraci U Fidela a neuvěřitelně mile mě překvapila. V restauraci u dlouhého stolu stálo několik okrojovaných žen a měly ruce od kynutého těsta. S rychlostí zkušených pekařek jim pod rukama vznikalo množství svatebních koláčků, které už zanedlouho putovaly do kuchyně, aby se upekly.





Na dílnu pozval pan Urban z restaurace U Fidela své příbuzné z rodných Kobeřic – z moravské vsi, kde se koláče dělají vždycky domácí a vždycky výborné. Všichni „účinkující“ dokázali vytvořit dokonale domáckou atmosféru, bylo možné se na cokoliv zeptat. Zvládli jsme si popovídat nejen o koláčích, ale i o dalších věcech, které se týkaly života v Kobeřicích nebo o dobrém jídle obecně. „Pan domácí“ nás pozval do své restaurace na festivalové menu a bylo vidět, že se o jídlo sám velmi zajímá a snaží se nabídnout jen to nejlepší. 

Jak U Fidela vaří, nevím, ale musím říct, že ač prostředí neříká o výjimečnosti restaurace mnoho, sobotní odpoledne mě navnadilo.

Všichni si pochutnávali :).

A co se vlastně peklo? Nebyly to jen svatební koláčky, které se doslova rozplývaly na jazyku. Ochutnali jsme i větší povidlové koláče s tvarohem a rozinkami, beleše s povidly a mákem a nakonec i "pečené škubánky", u nichž si nepamatuji název, opět s povidly a mákem.

Beleše s povidly, sypané perníkem.




Vše bylo opravdu výborné. Ačkoliv nemám pocit, že bych toho snědla mnoho, najedla jsem se tak, že jsem večer nemohla jít běhat a do rána už jsem nic nejedla :).

Příští týden v sobotu, se U Fidela koná ukázka výroby domácí sýra – od podojení kozy až po lahodný sýr. Já tam budu a jsem zvědavá, jestli to bude alespoň z poloviny tak pěkné odpoledne jako to koláčové. Tak doražte! :)

pondělí 1. července 2013

Jídlo z blízka – jídlo v Brně

Děcka říkala, že jsou už prázdniny! :)
Kam jedete letos na dovolenou? Já nejspíš tak akorát na víkend do Vídně, na týden do Říčan a na tři týdny do Brna. Cože, do Brna? No jo vlastně, v Brně jsem pořád i tak. Jenže už za týden začíná festival Jídlo z blízka a to bude spousta možností si odpočinout odpoledne či večer po práci.


Já si asi zase tolik neodpočinu, protože se budu snažit stihnout skoro všechno, opět s foťákem v ruce. Letos se nepříjemně mnoho akcí překrývá, tak uvidím, co se mi podaří oběhat. Ještě, že Brno není tak velké. Ale letos budu mít nový objektiv! Zítra přijde, takže jsem zvědavá. Horší než loni ty fotky snad nebudou, já doufám v pravý opak – zvlášť co se týká akcí, které se budou konat zas někde uvnitř, tedy ne úplně na světle
Co určitě z doprovodného programu nechci minout? Ideálně nic, láká mě skoro všechno :). Místa na dílny a ochutnávky se plní rychle, pokud vás tedy ještě něco zaujme, neváhejte zkusit na poslední chvíli štěstí.
V rámci Jídla z blízka (na twitteru sledujte #JZB) můžete navštívit i některou z restaurací, která si speciálně pro tuto příležitost připravila menu z lokálních surovin. Jasně, většina těchto restaurací využívá lokální suroviny i v běžném provozu, a tak by to mělo být, ale na festivalu se můžete nějaké informace o surovinách dočíst u samotného menu, bez složitého vyptávání se obsluhy.


Pokud budete v červenci v Brně, doufám, že se někde potkáme. Budu ta s foťákem :).

neděle 13. května 2012

Bubláme!

Už jste slyšeli o Bubble tea? Už jste zkoušeli?

Já o tom nic moc nevím, jen jsem slyšela, že je to nějaký super hit, který konečně dorazil i do České republiky. A dorazil i do Brna. A hned dvakrát!

Jeden "bublavej" čaj si můžete dát hned na hlaváku někde tam v té smršti asijských bister. No ale nedělejte to. Jednak když vlezete dovnitř, praští vás do nosu fastfoodovej hnusosmrad a jednak v tomhle bubláči je slečna/paní, která vypadá, že vás chce sežrat. Takže když člověk neví, o čem Bubble tea je, bojí se i zeptat. I já se bála. Dala jsem si tedy něco náhodného z místní nabídky, která není nijak rozepsaná – na tabuli jsou jen názvy nápojů a cena, žádné co v tom je nebo tak.
A kromě toho, že je to tam smradlavé a strašidelné, tak ten čaj je i přeslazený. Říkala jsem si tedy: „Jestli tohle je ten super hit, no tak to potěš koště.“

A pak je ještě jedno bubble-okýnko v první patře v Tescu, když vyjedete po schodech nahoru. A tam se možná i vrátím! Byla tam milá slečna, která se mě zeptala, co do toho chci za kuličky. Když jsem pokrčila rameny, tak se mě zeptala, jestli jsem to už někdy měla (a já schválně řekla ne, protože ten první pokus na hlaváku se nedal počítat) a pak mi vysvětlila, jaké mám možnosti a výběr. Dala jsem si zelený (z matcha čaje) s liči a do toho mi slečna namíchala tapiocu (takové želé kuličky relativně bez chuti), práskací kuličky (které vám v puse prasknout a mají v sobě různé příchutě, jéj :) a ještě nějaké želé kostičky s příchutí. Prý od všeho trochu, ať to vyzkouším.

To všechno vám neprodyšně zavíčkují (takže si to můžete klidně odvézt domů :), píchnou do toho tlusté brčko na vysávání kuliček a je to!


Tady to není ani tak přeslazené, spíš docela příjemně sladké. Dostala jsem i kartičku na osmý nápoj zdarma, akorát nevím, jestli ji využiji. Úplně sem se do toho nezamilovala (i když oproti zkušenosti z hlaváku to bylo boží!) a hlavně mám zase poslední dobou nějakou odpadovou fobii – o tom raději zase příště, to bude hate-příspěvek :).

úterý 26. července 2011

Kde koupit hovězí kosti na vývar...

... to nevím, ale vím, kde je dostat!

Tedy... ve skutečnosti samozřejmě i vím, kde je koupit, koupíte je skoro u každého řezníka - nebo aspoň skoro u každého, ke kterému chodím. Je pravda, že já k nim moc nechodím. Ale věc se má tak. S kamarádkou sháníme v Brně bydlení (ha! kdo má v Brně volný pokoj? :) a dnes jsem se šla podívat na nějaké studentské byty v Husovicích, které mě sice nezaujaly, ale zato jsem věděla, že od nich je to už jen pár kroků do Mazánkova řeznictví a uzenářství, které je i na SCUKu. Už jsem tam kdysi jednou byla a vzhledem k tomu, že mi tam dobře poradili, říkala jsem si, že se někdy určitě vrátím. Jen to mám trochu z ruky, takže to chvíli trvalo.

Ale dnes byla ta chvíle!

Poprosila jsem o kus vepřové kýty, paní mi dala ten kus, který jsem si vybrala a najednou začala: "A hovězí na guláš si nedáte?"

- "Ne ne, já se ještě mrknu tady na uzeniny"
"Teď máme tuhle klobásku, chcete ochutnat? Nebo tenhle salámek?" (nějak ty věci pojmenovala, ale to si nepamatuju)
- "Ne, děkuju, já si vezmu jenom patnáct deka nějaké šunky."
"Vepřové nebo tady máme uzenou."
- "Vepřovou, prosím."
"A hovězí kosti na vývar nechcete? Zadarmo!"
- "Noo... když já teď nemám čas dělat vývar... Hm.... Ale mohla bych je asi zatím zamrazit, že?"
"No, určitě!"

A na pultu mi přistál pytlík kostí :)


Pro fotografii posloužil balíček již na chvíli ubydlený v mrazáku a pro potřebu fotografie na okamžik vytáhnutý, proto je sáček tak ošklivě zapařený.

sobota 23. července 2011

Jak se chodí z kulečníku

Na kulečník se chodí jednoduše. Sedne se do tramvaje nebo do náhradního autobusu, párkrát se přestoupí, zbytek se dojde pěšky a jste v Avii v kulečníkovém klubu. Tam zavoláte servírku, která odemkne sadu koulí, objednáte si kávu a zázvorovou limonádu, co má říz, a můžete začít hrát.

http://www.metropolislive.cz/detail/4801/44/

Jenže pak dohrajete, zaplatíte, uvědomíte si, že jste v Avii, náhodou si na tabuli přečtete aktuální nabídku a je to. Sednete si ke stolu a objednáváte marinovaný losos, špenátový krém a špenátový salát s hráškem, mátou a kozím sýrem. Do toho občas štěkne s pořádnou ozvěnou znuděný pes, co si chce hrát a rodinná oslava ho už nebaví.

Protože ještě pořád nezačalo pršet, tak se vydáte pěšky městem, přes Tyršovy sady a Kounicovou. Vysmějete se cukrárně Kolbaba, že si také pořídila letní zahrádku obehnanou tůjkami, ale pak si vzpomenete, že mají moc dobré dorty a tak nezbude nic jiného, než si na nějaký zajít.

Kávu a sladký dort je nutné "vyběhat", proto po vlastních dojdete až na Hlavní nádraží, nasednete na osmičku a vystoupíte na Vojtově. Jako obvykle. Povídáte si o tom, jak se chodí z kulečníku a z legrace prohodíte, že byste to mohli zakončit pivem U Tesaře.

No a taky že jo!

Váš Záviš
http://www.vhospode.cz/pivo/10-zavis-12-svetly-lezak%5C/