Zobrazují se příspěvky se štítkemreklamní okénko. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemreklamní okénko. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 10. prosince 2013

Adventní zpověď a reklamní okénko

Posledních pár měsíců jsem četla minimum cizích článků a blogů.
Posledních pár měsíců jsem nic nenapsala na ten svůj. Jak jste si zajisté všimli :).

Často se to stává, že bloger hrozně dlouho nic nenapíše a pak se omlouvá. Já se vám omlouvat nebudu a ne proto, že bych si vás nevážila. Ale protože si myslím, že je přirozené, že člověk v různých fázích života dělá různé věci, mění se priority a podobně. Psaní foodblogu pro mě pravděpodobně bylo jistým útěkem od školy, která mě příliš nebavila. Na druhou stranu mě zaměstnávala často tolik, že jsem leckdy na psaní ani neměla čas. Zkrátka věřím, že tento blog čtete proto, že občas napíšu něco zajímavého nebo mě třeba znáte a máte rádi :). Blogů je navíc teď takové nepřeberné množství, že už mi někdy skoro přijde škoda zaplácávat internet nějakým dalším.

A teď? Škola skončila :). Úspěšně jsem ji dodělala a ačkoliv sebevzdělávání miluju a snad nikdy s ním neskončím, skončila jsem prozatím s tím institucionalizovaným.
Začala jsem pracovat, a jak to tak často bývá, tak úplně v jiném oboru, než který jsem vystudovala. Možná se to dalo očekávat. Zkrátka jsem skončila v gastronomii. Možná to tu tedy občas proměním v reklamní okénko, ale věřím, že propaguji dobré věci. Nebo alespoň takové, o kterých si myslím, že jsou dobré. To jste se ostatně mohli přesvědčit i v zápisku o mém oblíbeném zelináři, panu Pavlišovi. (Snad k němu na jaře opět zvládnu chodit nakupovat, i když pracuji na plný úvazek.)

Dnešní reklamní okénko bych tedy chtěla věnovat dvěma brněnským restauracím a jedné knize.

Na podzim jsem fotila jídla pro Restaurant Mitrovski. Představte si, že jste oslovení s možností focení pro restauraci a to ani nevíte, jak tam bude chutnat. Jenže ono tam chutná dobře a ještě vás nechají po vyfocení všechna jídla ochutnat. A když je těch jídel asi dvacet, tak nejen, že je to fotograficky velmi náročné (zvlášť pokud jste předtím nic takového ještě nedělali), ale ochutnat na dvacítku chodů je náročné i gastronomicky. A to i v případě, že jsou jídla chutná! A nebo možná proto je to ještě horší, protože toho sníte víc :).




Druhou restaurací, pro kterou jsem začala pracovat naplno, je Tomato Fresh Restaurant. Kluci v kuchyni fakt umí (jinak bych tu nepracovala :) a bude tak trochu mým úkolem zajistit, aby lidé pochopili, že i na místo, na kterém se Tomato ukrývá, má smysl za jídlem jezdit. Pro motoristy je tu velké parkoviště, ale pro pěší je cesta ze zastávek Bieblova nebo Fügnerova trochu méně příjemná (ale dojít se sem dá :).




A kniha? V pátek 13. prosince (ano, pátek třináctého a už za pár dní!), k nám do Tomata dorazí Petra Pospěchová, která sepsala Regionální kuchařku. Ta je tuuuuze pěkná, takže jsme kuchaře v Tomatu donutili (ne, nemuseli jsme je moc nutit :), aby podle ní uvařili. No a v pátek Petra dorazí a mezi 11. a 15. hodinou třeba pomůže roznášet obědy, třeba zodpoví dotazy hostů a třeba komukoliv podepíše knihu. A na to se moc těším! Menu podle kuchařky se vaří celý týden a pár věcí jsem už ochutnala a zatím dobrý :).


Takže prosincový pátek 13. přijďte do Tomata, uvidíte se nejen s Petrou Pospěchovou, ale i se mnou! :)


pondělí 23. září 2013

Nejlepší zelinář na světě

Dnes jsem byla „nařčena“, že dělám PR obchodu Sklizeno. Je to tak! Do Sklizena jsem téměř bezmezně zamilovaná a každý ví, že nejlepší PR je přeci spokojený zákazník. A protože o mé lásce ke Sklizenu už ví leckdo, podělím se s vámi ještě o jednu.

Každý týden, při každé návštěvě mě pan Pavliš přesvědčí, že je nejlepší zelinář na světě. Nebo alespoň v Brně. Můžete se se mnou přít, můžete nesouhlasit, ale dokud mi neukážete někoho mnohem úžasnějšího, nepřesvědčíte mě. A máte co překonávat. Pan Pavliš má nejen výbornou zeleninu, ale je i skvělým obchodníkem. Nebojí se dát vám něco ze své sklizně ochutnat. Tím spíš pak třeba koupíte. Někdy vám přihodí i drobnost navíc. A když ne drobnost, tak alespoň úsměv. Mám slabost pro lidi, co se rádi a hodně usmívají. Jsou slušní, vstřícní, zkrátka usměvaví. Úsměv vyvolává úsměv, to je známá pravda a výsledky studií říkají, že i nucený smích zvedá náladu a prodlužuje život.

Ale zpátky k zelenině. Stánek pana Pavliše jsem objevila v loňském roce, kdy jsem začala na Zelňáku nakupovat víceméně pravidelně. Ne vždycky tam byl a také mi přišlo, že ta jeho mrkev je trochu dražší než u ostatních. Jenže ta chuť ceně odpovídala a letos pana Pavliše dohnali s cenou už i ostatní prodejci. Stánek najdete Zelném trhu na prodejních místech 52,53 (naproti bývala realitka Sting, brzy tam bude, tuším, nová a větší La Formageria). Bývá tam letos už celý týden, a pokud chcete vědět, co má právě na stánku, sledujte jeho fb stránky. Ano! Pan Pavliš má výbornou zeleninu (bez chemie), usmívá se a ještě k tomu je to (asi) jediný zelinář na Zelném trhu, který má pravidelně aktualizovanou stránku na facebooku!

Snažila jsme se vám ho vyfotit, ale nepovedlo se. Alespoň víte, proč jsem mu dřív říkala „pán s mrkví“. :)



Nejraději dělám reklamu těm, které miluji. Tak je to.

pátek 28. června 2013

Postátnicový workshop v Chefparade

Děcka si dneska šla pro vysvědčení a já také jedno dostala. Ode dneška se tedy mohu podepisovat jako Ing. Aja.

Nebojte, nebudu to dělat :). Co to ale znamená pro blog? Raděj řeknu, že nic. Nebudu už v tomto ohledu nic slibovat, a pokud se něco změní k lepšímu, budete alespoň příjemně překvapeni. Přesto jsem ráda, že už nemusím myslet na školu a hlavu mi zaměstnávají příjemnější myšlenky.

První postátnicový zápisek pochází již z prvního postátnicového dne. Nebo alespoň ten zážitek. Byla jsem pozvaná na kuchařský workshop s kuchařem Radkem Šubrtem a Markétou Hrubešovou, který se pro několik foodbloggerů konal při příležitosti uvedení nového Jaru Platinum. Přiznám se, že jsem dost zvažovala, zdali chci svůj blog spojovat s nějakou značkou, a když, tak jestli zrovna s Jarem. Nakonec jsem se rozhodla se do Prahy 12. 6. vypravit, protože to měla být zajímavá příležitost potkat nějaké další foodblogery, kterých je dneska už i v České republice nespočet.

Potkali jsme se ve škole vaření v Chefparade.


Uvařili jsme si moc dobrou mrkvovou polévku s kokosovým mlékem, lososa se salátem, ještě jednu další rybu s chřestem (tuším, že to byl platýs, nebo aspoň měl být) a nakonec čokoládový krém s malinovou omáčkou a sušenkou z listového těsta. Menu mělo být původně trošku jinak, ale vzhledem k tomu, že nám nějaké suroviny chyběly, se místy trochu improvizovalo. 


Sice jsem foťák držela v ruce po několika měsících, ale nějak se mi nechtělo fotit. Nicméně pochutnali jsme si, pobavili se a o to šlo především.


Navíc mě velké množství fotících lidí vždycky trochu děsí. Uznejte, že to vypadá legračně.


Neodpustím si vyjádřit se i k samotnému jaru. Nevím totiž jak vy, ale já si 95 % nádobí myji sama a je třeba uznat, že bez mytí nádobí se prostě žádný kuchař, foodblogger ani nikdo, kdo se vařit byť jen pokouší, neobejde.

Zdroj: Jar

Přesto když budu naprosto upřímná, Jar mě začne zajímat až v okamžiku, kdy začne vyrábět i nějakou ekologickou variantu. Možná je Jar Platinum skvělý na zapečenou mastnotu a podobné věci, ale ruku na srdce – jakou část z vašeho objemu špinavého nádobí dělá taková zapečená mastnota? Pokud někdo připravuje denně vepřovou pečeni nebo výpečky, tak beru zpět – kupte si tento nový skvělý jar :). Já ale zatím zůstanu u Ecoveru, který je sice asi dvakrát dražší, ale šetrnější jak pro přírodu, tak pro moje ruce. A především má mnohem lepší "nalévátko", z lahve Jaru vyteče vždycky mnohem větší množství než bych chtěla a ještě to zapatlá celou lahev.

Konec reklamního okénka. Teď už mě asi nikdo na podobnou akci nepozve, protože jsem rýpač rýpavý, já vím. Ale třeba si Jar mé připomínky vezme k srdci, kdo ví :).

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem trochu něco zažila, někoho potkala a vlastně se i pobavila :). Bohužel nebyl úplně prostor poznat se se všemi ostatními kolegyněmi (a jedním kolegou :), a bohužel si ani zdaleka nepamatuji všechna jména osob ani blogů, což mě mrzí, ale snad se ještě někdy někde potkáme!

 Zdroj: Jar