Zobrazují se příspěvky se štítkemrestaurace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrestaurace. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 10. prosince 2013

Adventní zpověď a reklamní okénko

Posledních pár měsíců jsem četla minimum cizích článků a blogů.
Posledních pár měsíců jsem nic nenapsala na ten svůj. Jak jste si zajisté všimli :).

Často se to stává, že bloger hrozně dlouho nic nenapíše a pak se omlouvá. Já se vám omlouvat nebudu a ne proto, že bych si vás nevážila. Ale protože si myslím, že je přirozené, že člověk v různých fázích života dělá různé věci, mění se priority a podobně. Psaní foodblogu pro mě pravděpodobně bylo jistým útěkem od školy, která mě příliš nebavila. Na druhou stranu mě zaměstnávala často tolik, že jsem leckdy na psaní ani neměla čas. Zkrátka věřím, že tento blog čtete proto, že občas napíšu něco zajímavého nebo mě třeba znáte a máte rádi :). Blogů je navíc teď takové nepřeberné množství, že už mi někdy skoro přijde škoda zaplácávat internet nějakým dalším.

A teď? Škola skončila :). Úspěšně jsem ji dodělala a ačkoliv sebevzdělávání miluju a snad nikdy s ním neskončím, skončila jsem prozatím s tím institucionalizovaným.
Začala jsem pracovat, a jak to tak často bývá, tak úplně v jiném oboru, než který jsem vystudovala. Možná se to dalo očekávat. Zkrátka jsem skončila v gastronomii. Možná to tu tedy občas proměním v reklamní okénko, ale věřím, že propaguji dobré věci. Nebo alespoň takové, o kterých si myslím, že jsou dobré. To jste se ostatně mohli přesvědčit i v zápisku o mém oblíbeném zelináři, panu Pavlišovi. (Snad k němu na jaře opět zvládnu chodit nakupovat, i když pracuji na plný úvazek.)

Dnešní reklamní okénko bych tedy chtěla věnovat dvěma brněnským restauracím a jedné knize.

Na podzim jsem fotila jídla pro Restaurant Mitrovski. Představte si, že jste oslovení s možností focení pro restauraci a to ani nevíte, jak tam bude chutnat. Jenže ono tam chutná dobře a ještě vás nechají po vyfocení všechna jídla ochutnat. A když je těch jídel asi dvacet, tak nejen, že je to fotograficky velmi náročné (zvlášť pokud jste předtím nic takového ještě nedělali), ale ochutnat na dvacítku chodů je náročné i gastronomicky. A to i v případě, že jsou jídla chutná! A nebo možná proto je to ještě horší, protože toho sníte víc :).




Druhou restaurací, pro kterou jsem začala pracovat naplno, je Tomato Fresh Restaurant. Kluci v kuchyni fakt umí (jinak bych tu nepracovala :) a bude tak trochu mým úkolem zajistit, aby lidé pochopili, že i na místo, na kterém se Tomato ukrývá, má smysl za jídlem jezdit. Pro motoristy je tu velké parkoviště, ale pro pěší je cesta ze zastávek Bieblova nebo Fügnerova trochu méně příjemná (ale dojít se sem dá :).




A kniha? V pátek 13. prosince (ano, pátek třináctého a už za pár dní!), k nám do Tomata dorazí Petra Pospěchová, která sepsala Regionální kuchařku. Ta je tuuuuze pěkná, takže jsme kuchaře v Tomatu donutili (ne, nemuseli jsme je moc nutit :), aby podle ní uvařili. No a v pátek Petra dorazí a mezi 11. a 15. hodinou třeba pomůže roznášet obědy, třeba zodpoví dotazy hostů a třeba komukoliv podepíše knihu. A na to se moc těším! Menu podle kuchařky se vaří celý týden a pár věcí jsem už ochutnala a zatím dobrý :).


Takže prosincový pátek 13. přijďte do Tomata, uvidíte se nejen s Petrou Pospěchovou, ale i se mnou! :)


neděle 21. srpna 2011

V Jiříkově vidění

Minulý víkend jsme se s Ájou vypravili na výlet do Klokočné ochutnat středočeskou kuchni. V merku jsme měli dva podniky, jmenovitě U Koryta a U Koně, kde jsme chtěli oslavit první výplatu v nové práci, víkend a vzájemnou partnerskou snášenlivost k rozdílným potřebám výletování.
Proč zrovna U Koryta a U Koně? O korytu jsme na SCUKu (recenze: U Koryta, U Koně) četli, že majitel je sice svérázný, ale jídlo bohovské, a U Koně má zase vařit vyhlášená kuchařská rodina Sapíků. Takový cíl byl dostatečnou motivací, aby Moravák vkročil do nebezpečných pražských hvozdů.

Já se těšil na steak, Ája na pivo. Cesta z Říčan pěkným a vlastně docela bezpečným lesem rychle uběhla a před jednou jsme úspěšně stáli u U Koryta. Ale měli jsme smůlu – na dveřích stálo „Dovolená“. Po chvíli focení dveří sice vylezl majitel, který zřejmě tráví dovolenou jako v Ženatý se závazky, ale místo steaku nám neotesaně naznačil, ať už se neobtěžujeme kdykoliv ukázat. (Ten musí mít koule, když takhle jedná se zákazníkem.)
Náhradní řešení U Koně naštěstí nebylo daleko. 

  
U Koně to vypadalo jako v myslivecké hospodě. Všude samý obraz, paroží a tmavé barvy. Vizuální stylizace příjemně odkazovala na histori rodiny Sapíků coby šlechtických kuchařů a na českou/staročeskou kuchyni. Ačkoliv jsem spíše na moderní nepřeplácané řešení prostoru, tady jsem se díky tradici hned začal cítit pohodlně (pěkný příklad použití síly příběhu). Unavení pochodem jsme zapadli k jedinému volnému stolu a už u nás byla usměvavá obsluha. 
Jídelníček byl přehledný a názvy s cenami naznačovaly, že se máme připravit na kulinářský zážitek. Já, naladěn na steak, jsem neodolal Pfefersteaku (medium-rare, spíš do krvava) s pepřovou omáčkou Madagaskar, zeleninou a hranolky za bratru 395Kč. Ája šla do Ladova kotletu s česnekovo-šalotkovu šťávou a bramborovým knedlíkem za hodně slušnou cenu 175Kč. Zatímco jsme čekali, přinesla před nás obsluha couvert v podobě škvarkové pomazánky s bylinkovou houskou. Musím přiznat, že to byla zatím nejlepší škvarkovka, kterou jsem jedl. Jemná, plná chuti, příjemně roztíratelná a v dokonalé harmonii se sušší voňavou houskou. Kdyby ji podávali jako samostatné jídlo, neobtěžoval bych se se steakem. 

Můj pfefersteak vypadal skvěle, Ájina kotleta taky a s chutí jsme se pustili do jídla. ...pokud máte rádi dobré konce, tady přestaňte číst, ohodnoťe článek a pokračujte ve své denní zábavě...



Steak nebyl ani zdaleka medium-rare spíše do krvava, ale well-done. To byla první zrada. Ze dvou omáček, které jsem dostal ke steaku, byla jedna pepřově dobrá a druhá bez chuti (která měla být Madagaskarská, to netuším). Ale vrchol přišel teprve s hranolky. Přiznám se, že jsem hranolky v menu přešel s myšlenkou, že to mají Sapíkovi nějak vymyšleno (a kdo jsem já, obyčejný smrtelník, abych rozporoval záměry vyhlášené rodiny kuchařů?). Neměli: dostal jsem hranolky konzistencí i chutí totožné jako v McDonalds. Dokonce byly i stejně přesolené. Nevěřil jsem vlastní hubě.
Mezitím se Ája u stolu přestala rozplývat nad výbornou smaženou cibulkou a ochutnala i maso. Ladův kotlet byl ve skutečnosti masová kapsa se zelím. A bohužel pro Áju byl stejně bez chuti jako moje omáčka ke steaku. Kéž by tak podávali jen knedlíky s cibulkou.

Očekávali jsme kulinářský zážitek a odcházeli jsme rozčarovaní. Lekce z výletu do Klokočné je tak jasná: musím se naučit vracet jídlo, které nebude dle mých představ. 

pondělí 31. ledna 2011

Vzpomínka na Budapešť II: Első Pesti Rétesház

... aneb první pešťský závinodům.

Snídaňové menu:
  • Maďarský tažený závin (Rétes)

  • Maďarský snídaňový talíř (šunka, škvarky, klobása, husí játra, zelenina, bagetky)


(Chytře jsem zapomněla dát odkaz na fotky do recenze, takže sledovači scuku mají tentokrát holt trochu smůlu ;)

pátek 28. ledna 2011

Vzpomínka na Budapešť: IF Kávézó

  • Domácí limonáda s ovocem a se zázvorem
  • Kozí camembert v popelu s borůvkovou omáčkou a ořechy v polníčku
  • víno: Sikhedyi Blue Franc from Don Simon cellar, Eger region  


  • Srnčí (nejspíš) pörkölt (jakože guláš :) s borůvkami (které tam nebyly vůbec cítit, jen sem tam bylo možné najít bobulku) a knedlíky (řekla bych, že něco jako karlovarské, zkrátka hodně housky).
  • Víno: VIKARIUS from Vesztergombi Jozsef cellar, Szekszard region

  • Dezert: Švestkový dort s ořechovým marcipánem
  • Víno: Szentgyorgyhegyi semi sweet Pinot Gris from Horvath cellar

  • Živá večerní hudba