Zobrazují se příspěvky se štítkemreportáž. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemreportáž. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 5. května 2014

Street Food Festival Holešovice

Pouliční občerstvení (street food) nemusí být jen klobásy, párek v rohlíku a langoše. To, že si na ulici můžete dát i kvalitní bratwurst, falafel, sushi, jeruzalémský talíř, bagel s vařeným hovězím srdcem, churros a mnoho dalšího, dokázala 4. května spousta amatérských i (polo)profi kuchařů.



V neděli 4. května se u holešovického klubu Cross sešli snad všichni foodies a nadšenci kolem jídla. Byla to přehlídka nejen jídla, ale pro mě i všech možných osobností kolem něj. Nezáleželo na tom, jestli jsou z Prahy nebo z Brna, festival byl ohromným setkáním (nejen) Twitteru.

Hledejte #sffholesovice!


Jsem z celé akce nadšená! Nejdřív jsem se trochu bála, protože Facebook hlásil něco kolem 2000 účastníků. U Crossu jsem nikdy nebyla, ale slyšela jsem, že místa tam moc není. A bylo skutečně narváno. Hlava na hlavě, noha na noze. Jenže to, že můžete stát ve (dlouhé) frontě a vy mezitím klábosíte se známými, kteří jdou náhodou kolem, je vlastně boží. Není se kam hnát. Je neděle. Jídlo vám neuteče. Pravda, možná dojde. Ale co. Půjdete jinam. Ochutnáte příště. Bude nějaké příště?

Prý ano a já v to pevně doufám. Zatím jsou dva typy ohlasů – nadšené a pak ty frflající, že bylo moc lidí. Prudiči se najdou vždy a já se upřímně trochu bojím, aby příště naopak nepřibyli. První ročník (měsíčník? občasník?) byl zkrátka první, lidé nevěděli, co čekat a tak jsou shovívaví, spoustu nedostatků přehlédnou a řeknou si, že to bylo poprvé. Ale co příště? Nebudou lidé očekávat, že to bude o sto procent lepší, protože se napoprvé ozkoušelo, jestli by to vůbec mohlo fungovat, a do příště se vše vyladí?

Nechci být skeptická. Chtěla bych, aby se na ulicích objevovalo takové jídlo, jako na SFF Holešovice a pevně věřím, že se ten současný drive udrží a i pouliční gastronomie půjde nahoru. Podobně jako šla před pár lety ta „indoorová“.

V Brně už máme výbornou sekanou v housce od J. Gruber Delikatessen nebo hladové okno ve Sklizenu na Josefské. Pořád je to relativně klasika, ale aspoň z ověřených zdrojů. Navíc to vypadá, že na způsob SFF Holešovice Tereza Bočková v Brně něco chystá.

Zúčastnili byste se jako prodejci na podobné akci?


Já, ačkoliv jsem původně měla pomáhat kamarádovi (tímto se omlouvám Davide, ale Hanka se toho ujala skvěle!), jsem nakonec korzovala, ochutnávala, fotila a zažívala celou tu mega akci. Fotky jsou zatím jen ve foťáku, ale nebojte, nepřijdete o ně. Jen jsem ze všech těch dojmů unavená a potřebovala jsem to ze sebe všechno vypsat. :)


úterý 18. března 2014

Ochutnávka octů v Gölles Manufaktur

Máte chuť na ocet?
Zvlášť pokud si vzpomenete na čokoládový zápisek, předpokládám, že ochutnávka octů nikoho jen tak nenadchne. Ale nenechte se mýlit!

Vždy když někomu vyprávím o rakouském gastrovýletu se Slow Food Brno a dostanu se k ochutnávce ovocných octů, lidem se nějak podvědomě zkřiví výraz na tváři. Vůbec nechápu, čím to může být! A je mi to trochu líto, protože i z ochutnávky v Gölles Manufaktur jsem byla nadšená! Alespoň právě z té octové části.




Návštěvě čokoládovny se jen tak nic nevyrovná především pro množství věcí, které se tam daly vidět, ochutnat i zažít. Je jasné, že nepříliš velká výrobna ovocných octů a pálenek toho nebude mít tolik co nabídnout (ale je i pravda, že nám ne vše dali ochutnat), ale ani tak se nad představou octů nešklebte.

Možná někdo z vás chodí do Vom Fass, ale já jsem tam ještě nikdy nebyla, protože octy moc nepoužívám. A právě teď mi začalo připadat, že jsou velmi nedoceněné. Do salátů většinou používám citronovou šťávu, občas sáhnu po balzamiku. Ale tuším, že se to může změnit :).


V Gölles jsme ochutnali octy jablečný, vinný, balzamikový, jablečný balzamikový, malinový a rajčatový. V prodejně byla ještě možnost ochutnat i kdoulový. Nejvíc mě na nich překvapilo, že byly nasládlé a krásně chutnaly po ovoci, z kterého byly vyrobené. Osmileté jablečné balzamiko byl opravdový balzám. Kromě toho, že jsem měla chuť ochutnávat pořád dál samotné octy, úplně jsem i dostala chuť na nějaký dobrý salát.

Domů jsem si ocet koupila pouze jeden, rajčatový, právě pro jejich malou spotřebu. Přesto se pokusím octy používat ve svém jídelníčku víc, protože kromě toho, že jsou dobré, tak jsou určitě i zdravé :).
Octy zde můžete koupit i s rozprašovačem, samozřejmě za příslušný příplatek, ale na pocákání zeleniny je to určitě šikovná pomůcka. 


Po octech následovaly ještě pálenky, ale u těch se přiznám, že mi moc nechutnaly. Bylo v nich málo cítit ovoce, ze kterého byly dělané, a to u některých jak ve vůni, tak v chuti. Zaujala mě pouze pálenka z hrušek Williams, kde bylo hruškové aroma výrazné, a ořechový likér, který byl úžasně hořký a byly v něm cítit různé bylinky. Současně mi ale přišel i poměrně sladký, takže do Gölles Manufaktur bych osobně jela už jen kvůli octům – mňam!



neděle 9. března 2014

Čokoládové nebe Zotter

Milovníci čokolády zpozorněte! Kdo nemůže bez čokolády žít, bez návštěvy rakouského Zotteru jako by ani nebyl!

Návštěva rakouské čokoládovny Zotter je něco mezi Karlíkem a továrnou na čokoládu a Orionem. Až na to, že je to skutečné a přitom dobré, protože (snad se mnou budete souhlasit) Karlík a továrna na čokoládu nejsou skuteční a Orion není dobrý.

Já to pořád zakecávám, ale asi chcete vědět proč byste tam vlastně měli jet a kde to vlastně je. Tak tedy:

Zotter Schokolade Manufaktur je v rakouském kraji jménem Vulkanland, který je gastronomickým rájem. Já se tam vydala se Slow Food Brno, který tuto bezva exkurzi přichystal.
Vyrazíte-li z Brna autem, zhruba za 3 hoďky jste tam: Bergl 56, 8333 Riegersburg, Štýrsko, Rakousko



A teď se podržte! Čokoládovna Zotter má tak bezvadně zmáknutý marketing, že vytvořila prohlídkovou trasu svou manufakturou, tzv. Schokoladen Theater, během níž CELOU DOBU OCHUTNÁVÁTE ČOKOLÁDU!

Ano, muselo to ven a je to přesně tak, jak píšu. Už je to dva týdny, co jsem tam byla, a stále cítím tu chuť čokolády v puse a vzpomínky na tenhle výlet jsou neuvěřitelně živé.
Celá prohlídka začíná krátkým filmem o historii čokoládovny. Dozvíte se, že pan čokoládovník Zotter začal s čokoládou už dávno, zkrachoval, ale nezvdal to a přesunul se právě do Riegersburgu (vzhledem k ceně pozemků) a začal znovu. Kakaové farmáře si sám vybírá, boby si sám praží a jeho čokoláda se těší od roku 2004 fair trade certifikaci. Veškeré přísady do jeho čokoládových produktů jsou bio, organické a nevím, co všechno, část z toho je pěstována i na místní farmě. Ta také zásobuje přilehlou restauraci (taktéž patřící k Zotteru), která je otevřena od jara do podzimu (takže jsme ji bohužel nenavštívili).


Pak vyfasujete porcelánovou lžičku, audioprůvodce a hurá na prohlídku a ochutnávku v jednom! 




Na celou prohlídku si vyhraďte dost času (1,5–2 hodiny), zvlášť pokud chcete hodně ochutnávat. Smiřte se s tím, že nemáte šanci ochutnat všechno.
Audioprůvodce (v němčině, angličtině a dokonce češtině) je důležitý především v první části prohlídky, kde toho ochutnávání zas tolik není, ale provede vás celým procesem výroby. Já jsem to bohužel dost přeskakovala, protože jsem se bála, že máme málo času. 

Ochutnávání začíná od pražených bobů z různých částí světa. Kdysi jsem si koupila boby ve Sklizenu, tuším, že od české čokoládovny Jordis, a přišly mi hrozně trpké a nedobré (což se nedá říct o jejich čokoládě!). V Zotteru jsme ochutnala asi čtyři různé druhy (samozřejmě ne celé, jsou opravdu vydatné a kakaové a moc se to nedá) a chuťové rozdíly byly naprosto zásadní.


Pokračujete surovou čokoládovou hmotou (aneb 100% čokoláda), která rozhodně není pro každého. Při průchodu galerií nad manufakturou jsou k dispozici základní čokoládové drtě (různá procenta kakaa, bílá, karamelová, kávová, malinová,...) a už tady je vám jasné, že výrobky Zotter jsou opravdu něco výjimečného (žádný fuj Orion nebo v ČR prodávaná Milka).




To pořádné ochutnávání ale teprv začíná. Následují nugáty, mandlový, lískooříškový, z vlašských ořechů, opět různé základní čokolády, ale tentokrát v tekuté podobě, potom kolekce jednodruhových čokolád Labooko, rozpustné čokolády, směsné čokolády Mitzi Blue, plněné čokoládové tyčinky, čokoládové kuličky s ořechy, sušeným ovocem a dalšími dobrotami, ručně dělané plněné čokolády s nejrůznějšími příchutěmi a plnidly... To všechno můžete ochutnat z různých jezdících vláčků, lanovek, misek, lámadel, točících bubnů. Prostě čokoládové divadlo, jak má být!








A největší zrada? Obchod na závěr. Dělejte si při prohlídce poznámky, co vám chutnalo, může se vám to hodit při nakupování. Všechno si koupí asi jen milionáři :). Co je ale dobrá zpráva?
Čokoládu Zotter si můžete koupit i online, navíc při objednávce nad 25 € je poštovné zdarma. Čokoládu si můžete namíchat dle své chuti a kdybyste měli chuť na něco zvrhlého, zkuste hřbitov nápadů, kde se občas objevují nezvyklé sezónní příchuti. A ano, čokoládové předplatené je super pro všechny čokoholiky, kteří potřebují pravidelný přísun cukru a kakaa!



Bylo to zkrátka báječné. Vstupné do čokoládového divadla činí 14,90 €, za které prohlídla dle mého určitě stojí. Jen pozor na víkendy v sezóně, pravděpodobně tam bude lidí až to pěkné nebude. Proto pokud budete mít možnost jít jindy než o víkendu, udělejte to.

Na exkurzi se Slow Food Brno jsme navštívili další dva podniky a v samotném Vulkanlandu je jich ještě další spousta, ale o tom zas někdy příště, tenhle byl stejně nejsladší :).

neděle 2. března 2014

Prasečí masakr ve mlýně, aneb zabijačka tak trochu jinak

Zabijačka – jelítka, jitrnice, prdelačka, sádlo, škvarky a maso příbuzným a známým?

A nebo:

Věřím, že některým se nebude líbit ani klasika ani varianta, kterou jsme společně s několika blázny vytvářeli celý víkend v Čarovném mlýně u šílené a zároveň úžasné mydlářky (proto to mýdlo na závěr). Ale u spousty věcí byste ani nevěděli, že jsou něčím zvláštní, například ouška křupají jak zelenina, krev ve zmrzlině funguje hlavně jako emulgátor. Jen vinná klobása nechutná jak z obchodu, asi jsme tam dali málo rohlíků ;).




Vzhledem k tomu, že téměř všichni účastníci byli vybaveni foťákem i mobilem zároveň a po spravení internetu se instagramovalo a tweetovalo ostošest, můžete zmíněné dobroty shlédnout pod hashtagem #prasecimasakr.  Svých fotek moc nemám, protože když něco fotí spousta dalších lidí, tak mně se už většinou nechce :).

Takhle to tam vypadalo běžně a to je těch fotografů ještě málo. Referenční vzorek na ochutnání objektivům a internetům a ostatní porce čekající na strávníky:


Většinou jsme jedli venku, protože na sluníčku bylo asi nejtepleji a do malinké kuchyně jsme se všichni nevešli (tedy ano, vešli, ale pohodlně najíst se tam už moc nedalo :).


Během celé akce nezahynulo žádné zvíře. Nebyla to totiž klasická zabijačka, jen jsme se snažili nakoupit zajímavé suroviny a ukázat a dokázat si, že „od čumáčku po ocásek“ může fungovat a to velmi chutně. Klasické kusy masa přeci umí (víceméně) uvařit každý :).

pondělí 15. července 2013

Koláče od kobeřických babiček

Mnozí mí (facebookoví) přátelé tyto fotky už viděli, ale nemůžu o ně ochudit ani vás všechny, s kterými se neznám a chodíte sem. A pro ty ostatní jsem přichystala aspoň trochu toho povídání.

V sobotu jsem byla v rámci festivalu Jídlo z blízka na dílně pečení tradičních kobeřických koláčů. Konala se v líšeňské restauraci U Fidela a neuvěřitelně mile mě překvapila. V restauraci u dlouhého stolu stálo několik okrojovaných žen a měly ruce od kynutého těsta. S rychlostí zkušených pekařek jim pod rukama vznikalo množství svatebních koláčků, které už zanedlouho putovaly do kuchyně, aby se upekly.





Na dílnu pozval pan Urban z restaurace U Fidela své příbuzné z rodných Kobeřic – z moravské vsi, kde se koláče dělají vždycky domácí a vždycky výborné. Všichni „účinkující“ dokázali vytvořit dokonale domáckou atmosféru, bylo možné se na cokoliv zeptat. Zvládli jsme si popovídat nejen o koláčích, ale i o dalších věcech, které se týkaly života v Kobeřicích nebo o dobrém jídle obecně. „Pan domácí“ nás pozval do své restaurace na festivalové menu a bylo vidět, že se o jídlo sám velmi zajímá a snaží se nabídnout jen to nejlepší. 

Jak U Fidela vaří, nevím, ale musím říct, že ač prostředí neříká o výjimečnosti restaurace mnoho, sobotní odpoledne mě navnadilo.

Všichni si pochutnávali :).

A co se vlastně peklo? Nebyly to jen svatební koláčky, které se doslova rozplývaly na jazyku. Ochutnali jsme i větší povidlové koláče s tvarohem a rozinkami, beleše s povidly a mákem a nakonec i "pečené škubánky", u nichž si nepamatuji název, opět s povidly a mákem.

Beleše s povidly, sypané perníkem.




Vše bylo opravdu výborné. Ačkoliv nemám pocit, že bych toho snědla mnoho, najedla jsem se tak, že jsem večer nemohla jít běhat a do rána už jsem nic nejedla :).

Příští týden v sobotu, se U Fidela koná ukázka výroby domácí sýra – od podojení kozy až po lahodný sýr. Já tam budu a jsem zvědavá, jestli to bude alespoň z poloviny tak pěkné odpoledne jako to koláčové. Tak doražte! :)

pátek 28. června 2013

Postátnicový workshop v Chefparade

Děcka si dneska šla pro vysvědčení a já také jedno dostala. Ode dneška se tedy mohu podepisovat jako Ing. Aja.

Nebojte, nebudu to dělat :). Co to ale znamená pro blog? Raděj řeknu, že nic. Nebudu už v tomto ohledu nic slibovat, a pokud se něco změní k lepšímu, budete alespoň příjemně překvapeni. Přesto jsem ráda, že už nemusím myslet na školu a hlavu mi zaměstnávají příjemnější myšlenky.

První postátnicový zápisek pochází již z prvního postátnicového dne. Nebo alespoň ten zážitek. Byla jsem pozvaná na kuchařský workshop s kuchařem Radkem Šubrtem a Markétou Hrubešovou, který se pro několik foodbloggerů konal při příležitosti uvedení nového Jaru Platinum. Přiznám se, že jsem dost zvažovala, zdali chci svůj blog spojovat s nějakou značkou, a když, tak jestli zrovna s Jarem. Nakonec jsem se rozhodla se do Prahy 12. 6. vypravit, protože to měla být zajímavá příležitost potkat nějaké další foodblogery, kterých je dneska už i v České republice nespočet.

Potkali jsme se ve škole vaření v Chefparade.


Uvařili jsme si moc dobrou mrkvovou polévku s kokosovým mlékem, lososa se salátem, ještě jednu další rybu s chřestem (tuším, že to byl platýs, nebo aspoň měl být) a nakonec čokoládový krém s malinovou omáčkou a sušenkou z listového těsta. Menu mělo být původně trošku jinak, ale vzhledem k tomu, že nám nějaké suroviny chyběly, se místy trochu improvizovalo. 


Sice jsem foťák držela v ruce po několika měsících, ale nějak se mi nechtělo fotit. Nicméně pochutnali jsme si, pobavili se a o to šlo především.


Navíc mě velké množství fotících lidí vždycky trochu děsí. Uznejte, že to vypadá legračně.


Neodpustím si vyjádřit se i k samotnému jaru. Nevím totiž jak vy, ale já si 95 % nádobí myji sama a je třeba uznat, že bez mytí nádobí se prostě žádný kuchař, foodblogger ani nikdo, kdo se vařit byť jen pokouší, neobejde.

Zdroj: Jar

Přesto když budu naprosto upřímná, Jar mě začne zajímat až v okamžiku, kdy začne vyrábět i nějakou ekologickou variantu. Možná je Jar Platinum skvělý na zapečenou mastnotu a podobné věci, ale ruku na srdce – jakou část z vašeho objemu špinavého nádobí dělá taková zapečená mastnota? Pokud někdo připravuje denně vepřovou pečeni nebo výpečky, tak beru zpět – kupte si tento nový skvělý jar :). Já ale zatím zůstanu u Ecoveru, který je sice asi dvakrát dražší, ale šetrnější jak pro přírodu, tak pro moje ruce. A především má mnohem lepší "nalévátko", z lahve Jaru vyteče vždycky mnohem větší množství než bych chtěla a ještě to zapatlá celou lahev.

Konec reklamního okénka. Teď už mě asi nikdo na podobnou akci nepozve, protože jsem rýpač rýpavý, já vím. Ale třeba si Jar mé připomínky vezme k srdci, kdo ví :).

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem trochu něco zažila, někoho potkala a vlastně se i pobavila :). Bohužel nebyl úplně prostor poznat se se všemi ostatními kolegyněmi (a jedním kolegou :), a bohužel si ani zdaleka nepamatuji všechna jména osob ani blogů, což mě mrzí, ale snad se ještě někdy někde potkáme!

 Zdroj: Jar