neděle 21. července 2013

Nové logo

Pokud Mlsné jazyky čtete už delší dobu, tušíte, že jsem vám už kdysi, více než před rokem, slibovala změnu vzhledu blogu.

Jde to pomalu, ale jde to.

Alespoň prozatím můžete mrknout na nové logo.

Líbí?

Má několik (nemálo) variant a ještě ho dolaďuji. Ale jsem na něj hrdá, tak se chci pochlubit už nyní. Doufám, že vás brzy uvítá v záhlaví každé stránky. (Klidně mě otravujte s otázkami, kdy už to bude :).

Další novinkou je profil na facebooku. Možná máte RSS čtečku, jako já, ale možná také jako já jste častěji právě na facebooku, kde vás nový příspěvek cvrnkne do nosu dřív než ve čtečce. Odkud na blog budete chodit, nechám na vás. Já se jen budu snažit, abyste sem alespoň občas zavítali :).

Děkuji za přízeň a přeji chutný den!

sobota 20. července 2013

Slet kváskových fanatiků

Jídlo z blízka mě baví. Samozřejmě ne všechny dílny a ochutnávky v člověku vyvolají wow efekt, v naprosté většině případů je to prostě příjemné setkání nad jídlem nebo vínem.

Ale páteční slet kváskových fanatiků byl jiný. Pokud mě má jedna dílna týdně nadchnout, je to podle mě úžasné skóre. Minulý týden to bylo pečení kobeřických koláčů a tento týden sice ještě neskončil, ale výměnná burza kváskových chlebů byla výborná taktéž, i když jiným způsobem.

Bylo tím, že když se Beáta Holá, která dílnu vedla, pro něco nadchne, tak si o tom nastuduje první poslední a hlavně vše dokáže příjemně a srozumitelně předat. 


Bylo to ale i tím, že se sešlo množství podobně naladěných lidí, které spojuje jedna věc – touha po dobrém chlebu, který v běžném obchodě neseženete.


Sešlo se neuvěřitelné množství vzorků domácích chlebů, které jsme společně ochutnávali a hlasovali, jaký je nejlepší. Výherci získali semínka z rakouské semenné banky, jejíž jméno si nepamatuji, ale ráda ho pro vás ještě zjistím. Upekli jsme dokonce chleba v peci vytápěné dřevem – chutná úžasně. A pro všechny Brňáky mám skvělou zprávu: brzy snad bude možné si svůj vlastní chléb donést do pekárny na Hybešově ulici a nechat si ho v této peci upéct!
Kváskoví nadšenci si povídali o svých zdarech a nezdarech, kváskoví začátečníci přišli zjistit, jak to celé vlastně funguje, a kousek kvásku si nakonec i odnesli.

Toto je asi jen třetina všech vzorků.
Ke chlebům k zakousnutí Beáta připravila saláty, pomazánku a přinesla výborný olivový olej a několik marmelád. Ochutnávat bylo co a já jsem snědla více chleba než za poslední dva týdny dohromady. Dostáváme se totiž k tomu, co já a vlastní pečení chleba. Doteď jsem říkala, že je mi jasné, že bych vlastnímu pečení taktéž propadla, a na to nemám čas. To je ale jen hloupá výmluva. Jak padlo na dílně – je třeba si jen najít vlastní rytmus krmení kvásku a pečení, ono to nakonec tolik času ani nezabere. Pro  mě je však zásadnější to, že chleba příliš často nejím (v průměru sním tak půlku malého bochníku za týden) a také jsme zatím spokojená s kváskovým chlebem ze Sklizena, kam chodím nakupovat opravdu často.

Nicméně doporučuji všem, kteří si chléb stále kupují v supermarketech, aby se na ty umělé hmoty vykašlali a začali péct vlastní, experimentovat a dělit se o zkušenosti. To mi totiž na pečení chleba přijde nejkrásnější – vytvořila se kolem této činnosti komunita, která ráda poradí a povzbudí. A vyměňování kvásků samotných je také úžasná příležitost k setkávání.






Pár užitečných odkazů:


pondělí 15. července 2013

Koláče od kobeřických babiček

Mnozí mí (facebookoví) přátelé tyto fotky už viděli, ale nemůžu o ně ochudit ani vás všechny, s kterými se neznám a chodíte sem. A pro ty ostatní jsem přichystala aspoň trochu toho povídání.

V sobotu jsem byla v rámci festivalu Jídlo z blízka na dílně pečení tradičních kobeřických koláčů. Konala se v líšeňské restauraci U Fidela a neuvěřitelně mile mě překvapila. V restauraci u dlouhého stolu stálo několik okrojovaných žen a měly ruce od kynutého těsta. S rychlostí zkušených pekařek jim pod rukama vznikalo množství svatebních koláčků, které už zanedlouho putovaly do kuchyně, aby se upekly.





Na dílnu pozval pan Urban z restaurace U Fidela své příbuzné z rodných Kobeřic – z moravské vsi, kde se koláče dělají vždycky domácí a vždycky výborné. Všichni „účinkující“ dokázali vytvořit dokonale domáckou atmosféru, bylo možné se na cokoliv zeptat. Zvládli jsme si popovídat nejen o koláčích, ale i o dalších věcech, které se týkaly života v Kobeřicích nebo o dobrém jídle obecně. „Pan domácí“ nás pozval do své restaurace na festivalové menu a bylo vidět, že se o jídlo sám velmi zajímá a snaží se nabídnout jen to nejlepší. 

Jak U Fidela vaří, nevím, ale musím říct, že ač prostředí neříká o výjimečnosti restaurace mnoho, sobotní odpoledne mě navnadilo.

Všichni si pochutnávali :).

A co se vlastně peklo? Nebyly to jen svatební koláčky, které se doslova rozplývaly na jazyku. Ochutnali jsme i větší povidlové koláče s tvarohem a rozinkami, beleše s povidly a mákem a nakonec i "pečené škubánky", u nichž si nepamatuji název, opět s povidly a mákem.

Beleše s povidly, sypané perníkem.




Vše bylo opravdu výborné. Ačkoliv nemám pocit, že bych toho snědla mnoho, najedla jsem se tak, že jsem večer nemohla jít běhat a do rána už jsem nic nejedla :).

Příští týden v sobotu, se U Fidela koná ukázka výroby domácí sýra – od podojení kozy až po lahodný sýr. Já tam budu a jsem zvědavá, jestli to bude alespoň z poloviny tak pěkné odpoledne jako to koláčové. Tak doražte! :)

neděle 7. července 2013

Apetit piknik 2013

Na Apetit piknik není vhodné jít bez předem důkladně připraveného plánu!

To je zásadní předpoklad. Když jsem dorazila v sobotu 22. 6. 2013 na Karlínské náměstí a rychle obešla a okoukla všechny stánky, nebyla jsem si jistá, jestli jen z toho dívání nedostanu cukrovku. Už po prvním ročníku Apetit pikniku si návštěvníci stěžovali, že tam bylo jen samé sladké. I to byl pro mě jeden z impulsů, proč se přihlásit na druhý – loňský ročník se slanými sušenkami a krekry.
Naprosto rozumím tomu, proč sladké vždycky převažuje – dortíky, buchty a koláče a další podobné věci, zvlášť pěkně nazdobené, vypadají tak nějak lákavěji, existuje tam větší variabilita a upéct nějakou buchtu umí skoro každý. Nechci si tedy stěžovat, že i letos toho sladkého bylo až příliš. Oproti minulým ročníkům slaná sekce totiž určitě posílila. Jen pokud se nežívíte pouze cukrem, je třeba si připravit nákupní a ochutnávkový plán.

To jsem bohužel neudělala, ani jsem se dopředu moc nedívala na to, kdo všechno se bude účastnit. Věděla jsem, že potřebuji nutně ochutnat cheescake od Chez Lucie a zmrzlinu od Tří kopečků. Tam můj plán začínal a končil. Otázka je, zdali by bylo možné celý den naplánovat podrobněji, protože v tomhle rozhodně nepomohli ani organizátoři.

Před samotným piknikem nebylo možné dohledat, kteří prodejci začínají prodávat v deset a kteří až ve dvě. Ve skutečnosti se mi ani nepodařilo nikde najít oficiální informaci, že to takhle skutečně bude – to jsem věděla jen z blogu Tří kopečků, jejichž zmrzlina šla na řadu právě až ve dvě.
Tato informace nebyla k nalezení ani na pláncích, které byly rozdávány na začátku pikniku. Bylo možné to odhadnout pouze z označení stánků jako 4a a 4b, ale nikde nebylo vysvětleno, co to vlastně znamená. Rozdělení na dvě směny byl asi zajímavý nápad, jídla letos bylo opravdu hodně, ale nedostatečné vysvětlení byl zkrátka trochu fail.

Co se mi líbilo: 
  • Počasí :)
  • Hudba – tu jsem sice cíleně poslouchala jen chvíli, ale i tak mi přišel výběr zdařilý, i co se týče názvů kapel.
  • Hromada lidí – je to zvláštní, nejsem člověk, který by vyhledával takové množství lidí, ale líbilo se mi, že lidé se zajímají se o jídlo a hlavně vypadnou ven a baví se.

Zapomněla jsem si v Brně foťák, takže jen několik náhodných fotek z telefonu:


Lidí bylo opravdu hodně, sluníčka ale také.
Nechutnala jsem, ale přišlo mi to vtipné :). 
A tohoto si představte tak padesátkrát víc a máte Apetit piknik.
Zvlášť zajímavý byl stánek Maggi a Dolce gusto (já chápu, že nějací sponzoři jsou vždycky třeba, ale neříkejte mi, že nebyl nikdo jiný než Maggi...).

Anna Grosmanová a její domácí šťávy – pampelišková byla super, zázvorová hodně sladká.

P-noy taste of Asia (Sofia Smith) – nějaké slané věci, které mě nijak extra nenadchly, ale na zub dobré :).

Paul Day a jeho Mexico breakfast sandwich – s klobáskami, pálivou rajčatovou salsou a volským okem. Pražáci znají z náplavky, pro mě byl Paul novinka. Dalo se to jíst :). 
Zuzana Rousová – tady jsem koupila nějaké slané sušenky a tyčky pro porovnání se svými :).

A samozřejmě tři kopečky – lepší jahodovu zmrzlinu jsem nejedla! A levandulová s medem byla sice na můj vkus příliš sladká, ale zase kde koupíte levandulovou zmrzlinu!

pondělí 1. července 2013

Jídlo z blízka – jídlo v Brně

Děcka říkala, že jsou už prázdniny! :)
Kam jedete letos na dovolenou? Já nejspíš tak akorát na víkend do Vídně, na týden do Říčan a na tři týdny do Brna. Cože, do Brna? No jo vlastně, v Brně jsem pořád i tak. Jenže už za týden začíná festival Jídlo z blízka a to bude spousta možností si odpočinout odpoledne či večer po práci.


Já si asi zase tolik neodpočinu, protože se budu snažit stihnout skoro všechno, opět s foťákem v ruce. Letos se nepříjemně mnoho akcí překrývá, tak uvidím, co se mi podaří oběhat. Ještě, že Brno není tak velké. Ale letos budu mít nový objektiv! Zítra přijde, takže jsem zvědavá. Horší než loni ty fotky snad nebudou, já doufám v pravý opak – zvlášť co se týká akcí, které se budou konat zas někde uvnitř, tedy ne úplně na světle
Co určitě z doprovodného programu nechci minout? Ideálně nic, láká mě skoro všechno :). Místa na dílny a ochutnávky se plní rychle, pokud vás tedy ještě něco zaujme, neváhejte zkusit na poslední chvíli štěstí.
V rámci Jídla z blízka (na twitteru sledujte #JZB) můžete navštívit i některou z restaurací, která si speciálně pro tuto příležitost připravila menu z lokálních surovin. Jasně, většina těchto restaurací využívá lokální suroviny i v běžném provozu, a tak by to mělo být, ale na festivalu se můžete nějaké informace o surovinách dočíst u samotného menu, bez složitého vyptávání se obsluhy.


Pokud budete v červenci v Brně, doufám, že se někde potkáme. Budu ta s foťákem :).

neděle 30. června 2013

Děkovací Krentenbollen

Nejlepší pečení je pečení pro někoho.

Se spolužačkou jsme se shodly, že jsme měly nejlepší možnou vedoucí diplomové práce, proto jsme ji také chtěly poděkovat. A já už dlouho věděla, jak, i když jsem si nebyla jistá, jak se to povede.
Na jedné z konzultací se vedoucí zmínila o sladkém pečivu vánočkového typu se spoustou rozinek, které zná z Nizozemska a nebo také z Břeclavské pekárny u autobusového nádraží – nikde jinde na něj zatím nenarazila. Říkala jsem si, že to nemůže být příliš těžké reprodukovat. Vypravila jsem se tedy jednou z Lednice do Brna přes Břeclav, nikoliv přes Podivín jako obvykle, a udělala průzkum v pekárně.


Na žádné složité experimentování nebyl čas, z twitterového crowdsorcingu na téma "holandské kynuté houstičky se spoustou rozinek" vypadl recept na Krentenbollen. Mé bochánky určitě nebyly tak krásně nadýchané, navíc jsem z větší části použila celozrnnou pšeničnou mouku. Určitě by tedy s nimi šlo mnohem více experimentovat, ale i tak to může být příjemnou snídaní pro každého milovníka rozinek.


Krentenbollen
400 g rozinek
40 g droždí (+ 1 lžička cukru/medu + pár lžic vlažného mléka)
400 g mouky
250 ml mléka
50 g másla
1–2 lžíce cukru
1 vejce
kůra z 1 citronu
lžička vanilkové esence

  • Nejprve je třeba namočit rozinky. Bez namočených rozinek to ani nezkoušejte, ta šťavnatost je na nich potom to nejlepší. Stačí zalít vařící vodou a nechat 10 – 15 minut odstát.
  • Mezitím z droždí, lžičky cukru nebo medu a trošky vlažného mléka vypracujte drožďový kvásek.
  • Rozinky propláchněte studenou vodou, lehce vyždímejte a dejte do mísy.
  • Smíchejte s moukou.
  • Lehce ohřejte mléko – jen aby bylo vlažné, ne horké. Rozpusťte v něm máslo a cukr a rozmíchejte vejce, kůru z citronu a vanilkovou esenci.
  • Do rozinkové mouky zamíchejte kvásek a mléčnou směs a vypracujte nelepivé těsto.
  • Nechte těsto kynout (zhruba 30–45 minut).
  • Poté ho rozdělte zhruba na 12 dílů a z vytvarujte bochánky. Ty nechte pod utěrkou odpočinout ještě dalších zhruba 30 minut minut.
  • Potřete vajíčkem a pečte v předehřáté troubě na 180 °C asi 15–20 minut. Zkrátka dozlatova.

Pokud nebudete předávat jako dar v krabičce, podávejte s mlékem :).


pátek 28. června 2013

Postátnicový workshop v Chefparade

Děcka si dneska šla pro vysvědčení a já také jedno dostala. Ode dneška se tedy mohu podepisovat jako Ing. Aja.

Nebojte, nebudu to dělat :). Co to ale znamená pro blog? Raděj řeknu, že nic. Nebudu už v tomto ohledu nic slibovat, a pokud se něco změní k lepšímu, budete alespoň příjemně překvapeni. Přesto jsem ráda, že už nemusím myslet na školu a hlavu mi zaměstnávají příjemnější myšlenky.

První postátnicový zápisek pochází již z prvního postátnicového dne. Nebo alespoň ten zážitek. Byla jsem pozvaná na kuchařský workshop s kuchařem Radkem Šubrtem a Markétou Hrubešovou, který se pro několik foodbloggerů konal při příležitosti uvedení nového Jaru Platinum. Přiznám se, že jsem dost zvažovala, zdali chci svůj blog spojovat s nějakou značkou, a když, tak jestli zrovna s Jarem. Nakonec jsem se rozhodla se do Prahy 12. 6. vypravit, protože to měla být zajímavá příležitost potkat nějaké další foodblogery, kterých je dneska už i v České republice nespočet.

Potkali jsme se ve škole vaření v Chefparade.


Uvařili jsme si moc dobrou mrkvovou polévku s kokosovým mlékem, lososa se salátem, ještě jednu další rybu s chřestem (tuším, že to byl platýs, nebo aspoň měl být) a nakonec čokoládový krém s malinovou omáčkou a sušenkou z listového těsta. Menu mělo být původně trošku jinak, ale vzhledem k tomu, že nám nějaké suroviny chyběly, se místy trochu improvizovalo. 


Sice jsem foťák držela v ruce po několika měsících, ale nějak se mi nechtělo fotit. Nicméně pochutnali jsme si, pobavili se a o to šlo především.


Navíc mě velké množství fotících lidí vždycky trochu děsí. Uznejte, že to vypadá legračně.


Neodpustím si vyjádřit se i k samotnému jaru. Nevím totiž jak vy, ale já si 95 % nádobí myji sama a je třeba uznat, že bez mytí nádobí se prostě žádný kuchař, foodblogger ani nikdo, kdo se vařit byť jen pokouší, neobejde.

Zdroj: Jar

Přesto když budu naprosto upřímná, Jar mě začne zajímat až v okamžiku, kdy začne vyrábět i nějakou ekologickou variantu. Možná je Jar Platinum skvělý na zapečenou mastnotu a podobné věci, ale ruku na srdce – jakou část z vašeho objemu špinavého nádobí dělá taková zapečená mastnota? Pokud někdo připravuje denně vepřovou pečeni nebo výpečky, tak beru zpět – kupte si tento nový skvělý jar :). Já ale zatím zůstanu u Ecoveru, který je sice asi dvakrát dražší, ale šetrnější jak pro přírodu, tak pro moje ruce. A především má mnohem lepší "nalévátko", z lahve Jaru vyteče vždycky mnohem větší množství než bych chtěla a ještě to zapatlá celou lahev.

Konec reklamního okénka. Teď už mě asi nikdo na podobnou akci nepozve, protože jsem rýpač rýpavý, já vím. Ale třeba si Jar mé připomínky vezme k srdci, kdo ví :).

Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem trochu něco zažila, někoho potkala a vlastně se i pobavila :). Bohužel nebyl úplně prostor poznat se se všemi ostatními kolegyněmi (a jedním kolegou :), a bohužel si ani zdaleka nepamatuji všechna jména osob ani blogů, což mě mrzí, ale snad se ještě někdy někde potkáme!

 Zdroj: Jar