čtvrtek 21. února 2013

Jak nejíst sushi

O sushi toho moc nevím.
Mé chabé zkušenosti by se daly shrnout do několika bodů:

  • all you can eat v Momo sushi v Brně (již neexistuje)
  • Gekošovo domácí lososové maki
  • lososové maki v Bok Simply Asian ve Vaňkovce v Brně
  • další domácí maki na sushi párty
  • all you can eat v Baifu v Praze na Chodově
Z toho seznamu se dá usoudit, že jsem neochutnala žádné úchvatné profi sushi. Proč to ale vůbec píšu? Před pár dny jsem narazila na zajímavý sushi blog a zaujal mě článek Jak správně jíst sushi?


Samozřejmě jsem vždycky míchala wasabi se sojovkou, namáčela to, jak mě napadne a podobně.
Shodou okolností jsem minulý pátek byla na all you can eat v rámci narozeninové večeře a hrozně jsem se přejedla. Zjistila jsem, že mi sushi vlastně až tak moc nechutná (takové to běžně dostupné). Jenže sushi za to nejspíš vůbec nemůže.
Systém all you can eat je zkrátka zlo. Probudí ve mě takovou tu typicky českou vlastnost "co nejvíc za co nejmíň", k tomu mám navíc ještě potřebu všechno ochutnat. Výsledkem je přeplněný břich a ne příliš kvalitní chuťové uspokojení.
(Vím, že někomu vyhovuje sedět v restauraci x hodin a u toho třeba pracovat, ale já se ráda plně soustředím buď jen na práci nebo jen na jídlo.)


I když mi to občas ujede, mám ráda malé porce (pokud tedy většinu pokrmu netvoří zelenina). A sushi je velice sytivá záležitost. Neodvažuji se odhadnout, kolik jsem toho snědla na posledním all you can eat, ale jsem si jistá, že to bylo několikanásobně víc, než bych si běžně dala k večeři. Ostatně, co byste čekali od rýže plné škrobu.


Co dodat na závěr tohoto drobného zamyšlení? Opravdu bych někdy chtěla na nějaké kvalitní sushi, kde mi dají talíř s pár kousky toho nejlepšího a ani o rolku víc.
A all you can eat si příště už nechám ujít.

úterý 1. ledna 2013

Nový mlsný rok

Milí (mnou) zanedbávaní čtenáři,

do roku 2013 vám přeji, ať se nenudíte a dobře jíte, sem tam si i zacvičíte.


Konec roku či začátek toho dalšího jsou vždy dny, kdy lidé bilancují a přemýšlejí, píšou o tom na své blogy. Přijde mi fajn zjistit, jak ostatní lidé přemýšlejí, co považují za své největší osobní úspěchy (nebo zklamání). Já mám v tuto dobu obvykle v hlavě jen to, jak dodělám tu seminárku, co musím za pár dní odevzdat nebo co všechno se musím naučit na nadcházející zkoušku. Letos tomu není jinak.

Jenže! Doufám, že tomu tak bude naposled!

Po dlouhých dlouhých letech snad letos úspěšně dokončím školu, jejíž studium už mě moc nebaví, a budu muset být dospělá a samostatná. Těším se na to.
Do té doby svůj blog budu pravděpodobně zanedbávat podobně jako dosud, pár upoutávek jsem ale pro vás připravila.

Silvestrovské oslavy jsou skvělou příležitostí, proč vyzkoušet nové recepty na krekry. A tak se stalo. Některé receptury bude ještě nutné upravit, ale už teď mohu říct, že nové recepty na krekry se tu objeví.

Také jsem se rozhodla, že na chvilku odběhnu od jídla, je třeba totiž i cvičit, a sepíšu srovnávací článek dvou brněnských studií, kde se cvičí hot yoga. Do jednoho jsem chodila v létě asi měsíc, pak byla střídavě nemocná a zaměstnaná školou. Najednou se objevilo v Brně (a na slevomatu) druhé místo, kde se tahle super věc cvičí, a já dostala pocit, že se o své zkušenosti z obou studií musím podělit.

Další zápisky jako součást předstátnicové prokrastinace nevylučuji. Zachovejte přízeň :).

středa 19. prosince 2012

Variace na vanilkové rohlíčky

Uvědomila jsem si, že zveřejnit recepty na vánoční cukroví po Vánocích asi nebude příliš efektivní, takže ještě máte několik dní, abyste zkusili něco trochu tradičního a přitom nového – mám pro vás 5 variací na vanilkové rohlíčky!

Před nějakým týdnem jsme se sešli s pár foodies kamarády a pekli spolu cukroví. Protože na cukroví je nejlepší pečení s milými lidmi a tajné ujídání.
Řekli jsme si, že vyzkoušíme trochu něco netradičního, proto si každý nakonec odnesl několik makronek (pozor, naplněné nejsou trvanlivé), podivné peanutt butter cookies, které ale nakonec po pár dnech byly výborné, Jiřinčiny rohlíčky (s krémem z kaštanového pyré), které taktéž potřebují rozležet, linecké s tajným kořením a pak spoustu rohlíčků, které chutnají skvěle i čerstvé a experimentům se zde meze opravdu nekladou.

Na repertoár se dostaly následující rohlíčky

  • klasické vanilkové z mandlí v bílém vanilkovém cukru
  • lískovooříškové s medem, obalené ve vanilkovém třtinovém cukru
  • z vlašských ořechů ve vanilkovém třtinovém cukru
  • pekanové v pomerančovém cukru
  • z dýňových semínek v citronovém cukru

Cukrové rady

Vanilkový cukr
  • vanilkový lusk
  • moučkový cukr
Pokud nemáte zásobu moučkového cukru ovoněného opravdovou vanilkou, což vyžaduje aspoň tak na měsíc lusk do cukru zapíchnout, mám pro vás velmi jednoduchou radu. Já měla doma asi rok starý lusk, který už byl poměrně tvrdý, nicméně i tak stále pěkně vanilkový. Lusk jsem tedy nalámala do cukru a společně s ním "rozmixovala" v robotu (mám takový ten sekáček k tyčovému mixéru).
Když připravíte alespoň den předem, budete mít cukr vskutku vanilkový. Jen pak před použitím nezapomeňte prosít, abyste mezi zuby nelovili kousky vanilkového lusku.
Zapomeňte na vanilinový cukr ze supermarketu!

Stejným způsobem připravíte vanilkový cukr i ze třtinového. Ten ale nezapomeňte koupit jemnozrnný, tzv. "soft" – prodávají v 400g krabicích určitě v Tescu a Intersparu.

Citrusový cukr
  • kůra z 1 pomeranče / 2 citronů
  • 100 g moučkového cukru
Je třeba připravit také den předem. Pokud se bojíte chemikálií, použijte chemicky neošetřené ovoce, pokud si, stejně jako já, myslíte, že trocha chemie výjimečně vás nezabije, aspoň citrusy vydrhněte kartáčkem pod horkou vodou. Kůru nastrouhejte, smíchejte s cukrem a nechte do druhého dne zaschnout. Nakonec jsem cukr také projela v sekáčku, ale hrudky, které se vytvoří, lze určitě i rozmačkat přes sítko. 
Pozor, tenhle cukr budete chtít i šňupat!


No a konečně rohlíčky:
Základní recept je jednoduchý, níže je uvedený i s podrobnými recepty na všechny rohlíčky, co jsem zkoušela. Pokud se nespokojíte jedním z nich, nebojte se zapojit nejen různé druhy ořechů, ale i mouk – prostě ať chcete nebo ne, funguje všechno (zkuste třeba pistácie a dejte mi, prosím, vědět, jak to dopadlo :).

Univerzální recept na rohlíčky

125 g hladké mouky
50 g mletých ořechů / semen
30 g moučkového cukru či jiného sladidla
90 g másla
1 žloutek

  • Z uvedených surovin uhňácáte pěkně tvarovatelné těsto, necháte hodinu v lednici a pak tvarujete rohlíčky. To se u nás dělá tak, že vyválíte z těsta tlustšího hada (cca 3 cm v průměru), toho rozdělíte na stejně velké dílky – z každého pak uválíte kuličku a následně váleček, který ohnete do tvaru rohlíčku.
  • Pečte na 160 °C asi 10 minut – rohlíčky by měly jen lehce zezlátnout, ne příliš zhnědnout.
  • Hotové rohlíčky nechte trochu vychladnout a obalujte v cukru. Lépe se obalují ještě vlažné, ale dokud jsou horké, tak jsou příliš křehké a lámou se.

Klasické vanilkové rohlíčky s mandlemi
  • 125 hladké bílé mouky
  • 50 g mletých mandlí
  • 30 g moučkového cukru
  • 1 žloutek
  • 90 g másla

Lískovooříškové rohlíčky s medem, ve třtinovém vanilkovém cukru
  • 125 g špaldové hladké mouky
  • 50 g mletých lískových oříšků
  • 30 g medu
  • 1 žloutek
  • 90 g másla

Rohlíčky z vlašských ořechů, ve třtinovém vanilkovém cukru
  • 50 g hladké bílé mouky
  • 50 g hladké špaldové mouky
  • 25 g hladké pohankové mouky
  • 50 g mletých vlašských ořechů
  • 30 g jemného třtinového cukru
  • 1 žloutek
  • 90 g másla
(kdybych měla fotku, tak rohlíček na ní vypadá o trošku světleji než lískooříškový :)

Pekanové rohlíčky, v pomerančovém cukru
  • 125 g hladké bílé mouky
  • 50 g mletých pekanových ořechů
  • 30 g moučkového cukru
  • 1 žloutek
  • 90 g másla

Rohlíčky z dýňových semínek, v citronovém cukru
  • 125 g hladké bílé mouky
  • 50 g mletých dýňových semínek
  • 30 g moučkového cukru
  • 1 žloutek
  • 90 g másla


A vítěz? Na toho jsme nepřišli, musíte prostě sami vyzkoušet :).

pátek 16. listopadu 2012

Rakouské jahody a dýně

Předminulý pátek se mi povedlo přidat se k exkurzi českých farmářů na rakouskou farmu Wurzers. Naši farmáři tam jeli v rámci projektu Jídlo z blízka, který se věnuje „vzdělávání kuchařů a zemědělců pro vytvoření regionální gastronomie jako součásti udržitelného cestovního ruchu Olomouckého kraje“. Název, respektive popis je to krkolomný, ale jak si teď sama v práci ověřuji, krkolomné názvy jsou zkrátka v rámci udělování různých grantů potřebné.
Každopádně tento projekt, jehož realizátorem je sdružení Živý venkov a partnery Hospitality training institute a Slow Food Brno, mi přijde moc fajn. Co si totiž budeme namlouvat – celkově se lokální potraviny u nás pěkně rozvíjí, ale jde to pomalu a ne vždy je hlavní překážkou naše přiblblá legislativa.


Ale zpět do Rakouska – u města Wieselburg žije rodina Wurzerů, která umí nejen farmařit, ale své produkty i zpracovat a dobře nabídnout. Pěstují především jahody a dýně, z nichž paní Wurzerová připravuje zavařeniny, neboť vaření je její vášní. Kromě toho si nechávají vyrábět i jahodovou a dýňovou pálenku či jahodové víno a sekt. Domluvili se s blízkou čokoládovnou i na výrobě jahodovo-dýňových čokolád, takže jejich sortiment není jen pár druhů marmelád (nebo tedy džemů, podle EU). Karamelovo-dýňový likér nebo dýňový olej jsou zkrátka fenomenální a kdo ochutná, zamiluje se.
Stejně tak i jahodová marmeláda je blaho pro jazyk – pro výrobu používají starou rakouskou odrůdu Mieze Schindler, tedy Šindlerovic micku, a to je zkrátka esence jahodovosti. Sama jsem včera ochutnala jahodovou s pepřem a ta je!




Wurzerovi mají vlastní obchod, kde jsou všechny výrobky k zakoupení, a takhle na podzim je možné koupit i spoustu různých dýní – od nám známých druhů jako hokkaido, máslové či špagetové až po druhy jako mikrovlnková nebo langen von Neapel. V nabídce pak nechyběla ani spousta dýní okrasných.


Tohle všechno se nachází ve staré, stylově vyzdobené, stodole s balíky slámy, starým dřevěným vozem, sudy a dalšími venkovskými proprietami. Nechybí tam ale ani podium pro kuchařské show nebo kurzy, které se zde také pořádají.




Wurzerovi to zkrátka umí. Zemědělství není asi něco, co člověka dovede k bohatství, ale pokud se to dělá poctivě a věnuje se tomu obrovské množství práce, určitě se najde mnoho lidí, kteří to ocení. Chtěla bych, aby takových farem bylo co nejvíc i u nás!


pátek 26. října 2012

Kumíci

V létě jsem zkoušela jedny krekry, které lehce upadly v zapomnění, a tím pádem se nedostaly na blog. Nedávno ale vznikl požadavek na jejich recept, tak jsem ho vyhrabala z útrob Evernotu a ráda se o něj podělím s vámi :).


Inspiraci jsem našla, jak jinak, na jednom zahraničním blogu. Jenže po upečení jsem se rozhodla těmto čtverečkům dát poněkud familiernější název než „Smoky chilli crackers“, a tak vznikli kumíci (podle římského kmínu – cuminu, jehož chuť je v krekrech výrazná).

Bez mučení se přiznávám, že tohle vzpomínání na recepty, které jsem nezapsala hned po ztvárnění, není úplně spolehlivé. Oproti původnímu receptu jsem pravděpodobně vyměnila bílou mouku za špaldovou a zcela jistě jsem vynechala sušené mléko.

Kumíci
190 g špaldové mouky
70 g kukuřičné mouky (nebo polenty)
1 lžička římského kmínu
1/2 lžičky jedlé sody
1 lžička soli
2 lžičky moučkového cukru (možné vynechat)
1/2 lžičky uzené papriky (koření)
1/2 lžičky chilli
70 g másla
1 lžíce koncentrovaného rajčatového protlaku (takový ten v tubě – prodává dm nebo Orrero)
100 ml vody


  • Předehřejte troubu na 180°C, horkovzdušnou na 160°C.
  • Jak už to u krekrů bývá, jděte na to jednoduše. Smíchejte v míse všechny suché přísady.
  • Přidejte změklé máslo a vytvořte něco jako drobenku.
  • V polovině vody rozmíchejte rajčatový protlak a zapracujte do těsta. Podle potřeby přidejte zbylou vodou tak, aby vzniklo tuhé, ale vláčné těsto.
  • Těsto rozválejte na tloušťku 3–4mm a vykrajujte libovolné tvary.
  • Pečte na pečícím papíru asi 20 minut.

Kumíci jsou spíš buchtovitější, ne příliš křupavé krekry. To ale neznamená, že nejsou dobré. Na oslavu narozenin prarodičů ideální! Předpokládám, že by se s křupavostí asi dalo ještě pohrát, ale nezkoušela jsem.

sobota 6. října 2012

Švestkový závin s mákem

Jestli máte ještě nějakou zásobu švestek, tohle určitě zkuste!
Jablečný závin mám samozřejmě moc ráda, ale od té doby, co jsem byla pár měsíců v Maďarsku, není můj pohled na tyhle dobrůtky jako dřív. Do závinů se dá dávat leccos a ty náplně mě na něm baví asi nejvíc.

Recept je převzatý od Dáši Šteflové, která peče výborné štrúdly na zakázku (Stroodl) a své umění nám ukázala na workshopu v rámci festivalu Jídlo z blízka. Prý jsou její záviny k nerozeznání od tažených, ale já tažený závin snad nikdy neměla, takže osobně neposoudím. (My doma vždycky používali nějaká pivní, bramborová a kdovíjaká těsta :).




Švestkový závin s mákem (2 nohavice, akorát na plech :)
200 g hladké mouky
špetka soli
1 vejce
125 g másla
4 lžíce mléka
1 lžíce octa


400 g švestek
100 g máku
20 g cukru (nebo podle chuti)
špetka skořice
  • Mouku se špetkou soli nasypte na vál, udělejte doprostřed důlek a vyklepněte do něj vejce.
  • Do mouky nastrouhejte máslo. Nenechávejte ho předem povolit, ale použijte tuhé máslo přímo z lednice, klidně ho na chvíli strčte do mrazáku.
  • Přidejte mléko a ocet a rychle zpracujte těsto. Moc se s ním nemazlete, prý pak není moc dobré :).
  • Těsto zabalte do folie a nechte v lednici odpočinout alespoň hodinu, ideálně přes noc.

  • Odležené těsto rozválejte na tenký, téměř průhledný obdélník.
  • Smíchejte nakrájené švestky s pomletým mákem, cukrem a skořicí a náplň rozprostřete do střední části rozváleného plátu. 
  • Závin zabalte zhruba jak je naznačeno na obrázku dole, přeneste na plech s pečícím papírem.
  • Horní stranu potřete rozšlehaným vejcem a propíchejte vidličkou.
  • Pečte v troubě vyhřáté na 180° asi 30 minut.



Ano, náplně je hodně a pokud to budete zkoušet poprvé, možná se vám se závinem bude špatně manipulovat. Já mám přesto velké množství náplně ráda, když je dobrá :). Můžete samozřejmě zkusit dát třeba i poloviční dávku. Vzhledem k tomu, že těsto je opravdu tenoučké, tak se mi tenhle závin trochu rozpadal i při podávání, ale co – hlavně, že chutná! 

neděle 9. září 2012

Výlet do mexické kuchyně

Na konci svého příspěvku o bezmasém grilování jsem slíbila, že svůj příspěvěk teprve představím. A čas nadešel :).

Pořád jsem si říkala, co připravit, aby to nebyl grilovaný lilek nebo cuketa – ale to asi jen proto, že jsem nevěděla, že se obojí dá udělat docela zajímavě. Tak jsem na to šla úplně z jiného konce – mexického – a napadla mě quesadilla.

Cožeto?

Quesadilla, povídám! :)


Jsou to dvě tortilly spojené nějakým plnidlem a sýrem. Plnit se dají v podstatě čímkoliv, třeba jen orestovanými kousky masa a chedarem, nebo třeba jen tím sýrem (to je ale trochu nuda :), různou zeleninou, nebo dokonce ovocem (osvědčila se mi kombinace broskve–brie).

Pro vegegrill jsem zvolila guacamole a chedar. Receptů na guacamole je poměrně velké množství, každý Američan nebo Mexičan má svůj oblíbený a jen jeho je ten pravý. Některé suroviny jsou samozřejmě zásadní a neměnné (vlastně jen avokádo a rajčata), ale ostatní mohou být poměrně variabilní.

Guacamole ala Ája:
avokádo
rajčata
mladá cibulka
tabasco
limetková šťáva
sůl
(volitelně: jalapeňo, koriandr, česnek)


  • Všechno nakrájejte na malinké kousíčky (avokádo můžete rovnou rozňahňat vidličkou na kaši, ale já mám raději, když se nakrájí a rozňahňá se jen přirozeně při míchání) a smíchejte.
To je všechno :) Co se týče množství, tak je to také velice individuální záležitost a nerada bych někomu vnucovala své chutě.  Já třeba nepřidávala koriandr – jednak si na jeho chuť pořád tak nějak zvykám a jednak jsem ho přidala do zakysané smetany, která se podávala ke quesadillas.


V tomto článku jdu trochu pozpátku, takže teď vám prozradím, jak se vlastně dělají quesadillas. Nepotřebujete na ně gril, stačí pánev.

Quesadillas
  • Hodíte na pánev na sucho (nebo gril) tortillu, posypete trochou sýra, na něj dáte požadovanou náplň a opět zasypete sýrem. V některých receptech se píše, že máte nechat sýr rozpustit a trošku probublat, ale třeba na grilu se to dělá tak rychle, že tenhle krok ani nemá smysl.
  • Přiklopíte druhou tortilou a když je spodní část quesadilly zlatavá a křupavá, celou plněnou placku opatrně otočíte a opečete z druhé strany.
  • Tortilly můžete před plněním opéct i z té strany, která nakonec bude uvnitř samotné quesadilly, ale není to vůbec nutné.
  • Nakonec quesadillu rozkrájejte jako dort a jezte rukama :). Můžete namáčet do jednoduchého dipu ze zakysané smetany, špetky soli a hrsti nasekaného koriandru.

Přijde vám ta tortilla na obrázku taková nějaká jiná, než na kterou jste možná zvyklí z obchodů? Je to tak! Retrospektiva pokračuje a já vám ještě povím, že jsem se nechala vyhecovat a udělala si i vlastní tortilly! :)
Největší práce je válení placek, ale jinak je princip přípravy opravdu jednoduchý. Základ tvoří mouka, tuk, sůl, prášek do pečiva a voda. Schválně nepíšu jaká mouka a jaký tuk, protože i to je věc, se kterou se dá velmi dobře experimentovat. Pokud budete chtít být jistým způsobem autentičtí, asi zkusíte kukuřičnou mouku (a nejsem si si jistá jaký tuk), ale není to vůbec nutné. Pěkně popsaný recept i s postupem jsem okoukala od Pioneer woman. Jakmile vyzkoušíte domácí tortilly, budou vám ty kupované připadat umělé a nedobré.


Domácí tortillas
320 g  mouky
1 lžička soli
2 lžičky prášku do pečiva
110 g sádla (či jiného tuku)
150 ml horké vody


  • Ve větší míse smíchejte suché suroviny.
  • Přidejte tuk a rozmíchejte směs tak, až vám vznikne jakási drobenka.
  • Pomalu přilévejte horkou vodu (asi takovou, že ji dáte vařit do rychlovarné konvice a po vypnutí necháte chvíli odstát, odměříte, nalijete – teploměr nemám, v receptech nepíšou – prostě horkou).
  • Vše pořádně prohněťte, až vám vznikne pružné, mastné těsto.
  • Nechte asi hodinu odpočinout. (Těsto můžete nechat zabalené ve folii klidně přes noc v lednici).
  • Těsto rozdělte na 16 bochánků (z těch vám vyjdou poměrně malé tortilly, ale pokud třeba doma nemáte velkou pánev, tak to bude akorát a pro začátek se s malými plackami beztak bude zacházet lépe).
  • (Recept říká, že bochánky máte nechat pod utěrkou ještě tak 20–30 minut odpočinout, ale na to já neměla čas a nic se nestalo, takže je otázka, jestli je to nutné.)
  • A teď přijde ta "tricky part" :). Každý bochánek vyválejte do průhledné kulaté placky (tortilla se na pánvi trochu scvrkne, takže se snažte válet opravdu dotenka). Ano, jde to špatně a chce to cvik. Má první tortilla byla hranatá. Osvědčil se mi na to malý váleček – je to namáhavější, ale kulatého tvaru se s ním dociluje lépe.
  • No a nakonec dejte na středně rozehřátou pánev a z každé strany opékejte tak 20–30 sekund. Věřím, že poslední dva body by se lépe dělaly ve dvou, protože válet placky a do toho ve dvacetisekundových intervalech je otáčet na pánvi je sakra honička.
  • Placky musí mít na sobě světle hnědé flíčky. Pokud to trvá déle než těch 30 s, zvyšte teplotu, jinak tortilly usušíte a budou se při dalším použití lámat.
  • Opečené tortilly skládejte na talíř na sebe a přikrývejte utěrkou. Ve skutečnosti chcete, aby se trošku zapařily a byly ohebné a vláčné.

Voilá! Mňam! Tortilly už jen domácí! Ostatně když se podíváte na jakékoliv balení průmyslových tortill, pravděpodobně na něm najdete ukrutně dlouhou dobu trvanlivosti. Nevím, čím se toho dosahuje, ale asi to nebude žádná lahůdka. Možná nejsou tak mastné jako ty domácí, ale co! Jednou za čas se to zvládne :).

Zkoušela jsem je i ze špaldové mouky a oleje – ty jsou ideální pro sladké úpravy (resp. výše zmínená kombinace broskev & brie).