sobota 18. června 2011

Méďa Pusík a bezový sirup

Dnes jsem jela vlakem z Prahy, kde jsem se s ostatními scukaři vzdělávala o kávě (a sice nevím o kávě všechno, ale vím toho stokrát víc než kdy předtím :), a kousek opodál seděl malý kluk s babičkou. Listovali Pusíkem, což je časopis pro děti, na který jsem jako malá nedala dopustit, protože tam byla vždycky stránka s receptem! Dodnes si pamatuji palačinky s nutelou a ovocem, které na mě tehdy žadonil táta i brácha :)

Prostě láska k vaření už od mala, ale někdy mi připadá, že talent nulový. Nemám v plánu se litovat, spíš vám povím o tom, jak dopadlo mých asi 15 l bezového sirupu. Občas se mi stane, že v mém mozku nastane jakýsi zkrat, který zapřičiní podivný výsledek - ačkoliv vím co a proč se má dělat, udělám to úplně jinak, případně to nechtěně odfláknu nebo něco podobného.

Bezu jsem natrhala mnoho a sirupu (nebo tak něčeho) udělala ještě víc. 

Vzhledem k tomu, že jsem v oblasti zavařenin a podobných výrobků velký experimentátor, naložila jsem bezové květy na několik způsobů a všechny si pečlivě poznamenala (a ani tady jsem si nakonec neuvědomila největší chybu). Nemám doporučený poměr vody a květů - v různých receptech se uvádí cca 15 velkých květů na 2 l vody. Já měla květy různě velké, takže mi šlo o to, aby sklenice nebyla úplně napěchovaná, ale jen tak nějak příjemně plná. 

 V pěti třílitrových sklenicích byl základ pro sirup s citronem, s limetami, s mátou a citronem, s mátou a limetami, s pomerančem a citronem. Vše jsem naložila, zavázala plátnem a nechala cca 24 hodin stát.
Poté v podstatě stačí už jen svařit s cukrem a naplnit lahve. Ideální je plnit téměř po okraj, zakápnout alkoholem a tradá - sirup by měl vydržet třeba i rok.

Bezový sirup
bezové květy (já je ještě odstříhávala od stopek)
1 l studené vody (jeden chytrý pán říkal, že nemusí být převařená)
citronová šťáva z 5 citronů
1 kg cukru
(případně mátové listy nebo pomerančová šťáva)
  • Bezové květy (případně s mátou) naložíme na 24 hod do vody i s citronovou šťávou (tu samozřejmě můžete přidat i potom, při rozpouštění cukru.
  • Přecedíme přes plátýnko do hrnce
  • Přidáme cukr a zahřejeme jen tak, aby se cukr rozpustil. Mícháme.
  • Sirup nalahvujeme do vyvařených lahví, příp. vypláchnutých lihovinou. Plníme téměř až po okraj a nakonec cmrndneme trošku alkoholu.
  • Tradáááá :)

Následuje návod, jak se to dělat nemá, resp. na co se nesmí zapomenout:
  • Naložené květy ceďte skutečně přes plátno, cedník nestačí! Já jsem tedy květy nemyla - smyl by se z nich pyl a ten dodává dobře udělanému sirupu specifickou, lehce medovou chuť. Když bezovou "emulzi" přecedíte přes plátno, zbavíte se veškerých potvůrek s nožičkama. Dle mého je to třeba udělat i pokud jste květy předem omyli - nevěřím tomu, že se všech breberek zbavíte :)
  • Ať chcete nebo ne, dodržujte poměr 1 kg cukru na 1 l vody! Cukr v podstatě funguje jako konzervant - dostatečně sladký sirup se zkazí mnohem hůř
  • Pokud, jako já, nechcete používat kyselinu citronovou, citrony skutečně nešetřete. Někde jsem zahlédla doporučený poměr: šťáva z 5 citronů na 1 l vody. Sirup jinak bude hrozně mdlý a nevýrazné chuti.
Řekla bych, že tyto tři body zabrání nejhoršímu, pak už jen doporučím, abyste experimentovali v menším množství než já a nemuseli s některých lahví následně zkoušet vyrobit bezové víno a ze zbylých bezovou plíseň :)

středa 15. června 2011

Domácí chřestění

S přípravou chřestu přivezeného ze Slavností jsem příliš neotálela. Ostatně každý asi ví, že s přípravou chřestu se otálet nemá, protože nejčerstvější je nejlepší a je nejméně dřevěný.
Ještě ten samý den jsem tedy udělala chřestovou polévku, která byla chuťově dobrá, ale udělala jsem ji sakra řídkou. Se smetanovými polévkami nemám příliš zkušeností, ale doufejme, že se to časem změní. (No i když já stejně nejvíc ujíždím na vývarech :))
Že na fotce není nic vidět, se omlouvám, ale vy si to jistě rádi domyslíte :)
Další den jsem se vrhla na chřestové rizoto a zbylé pazouchy dala spolu s cuketou na koláč z (koupeného) křehkého těsta a bylo dochřestěno.

 
Recept na polévku není úplně zveřejnění hodný, ale v zásadě jde o to, že se chřest uvaří, rozmixuje a pak se to zjemní smetanou. Na polévce je bezva to, že ten vývar se může udělat i z odřezků, které byste jinak vyhodili. Samozřejmě to ale chce nemíchat s očištěnými pazouchy - ty navíc stačí vařit krátce.

Rizoto se povedlo podstatně lépe (na to, že jsem italské rizoto dělala asi podruhé v životě :). Dokonce jsem si na něj připravila i kuřecí vývar, bez toho opravdového by to prostě nebylo ono.


Chřestové rizoto
3 lžíce másla
1 šalotka
2 stroužky česneku
500 g chřestu (na barvě nezáleží, ale tady preferuji zelený, nebo aspoň mix).
400 g kulatozrnné rýže na rizoto
1/4  l suchého bílého vína
3/4 - 1 l drůbežího vývar (ideálně domácí)
sůl, pepř, citronová kůra, bazalka
parmazán

  • Na polovině másla rychle orestujeme na drobno nakrájenou šalotku, česnek a očištěný a pokrájený chřest. Špičky chřestu přidáme do rizota později - zhruba po 10 minutách usilovného míchání rýže.
  • Přidáme rýži a když už je krásně lesklá a obalená máslem, nalijeme bílé víno.
  • Stále mícháme a necháme víno odpařit.
  • Pak už jen po troškách přiléváme vývar, který vždy necháme za stálého míchání vsáknout do rýže. Přilévání a míchání opakujeme až do zblbnutí nebo aspoň do té doby, než je rýže al dente, což může vzít tak 20 minut.
  • Nakonec už jen osolíme, opepříme, přidáme trochu citronové kůry, parmazánu, zbytek másla a několik lístků bazalky. Prostě podle chuti :)
Vše jsem dávala víceméně od oka. Vycházela jsem sice z výše uvedeného receptu, ale dokud můj drahý nepořídí váhu, budu vařit okometricky :).

pátek 10. června 2011

Jak se chřestí v Ivančicích

Vím, že tenhle příspěvek je trochu s křížkem po funuse, ale co - další Slavnosti chřestu v Ivančicích budou zase až za rok. Ty letošní se konaly 20. - 21. května a vzhledem k tomu, že chřest mám ráda a Ivančice nejsou daleko od Brna, nezbývalo než vyrazit :) Navíc jsem zaslechla zvěsti, že již uplynulé ročníky za moc nestály, ale letos to vzala do rukou nová krev a máme se na co těšit. A já se těšila.

Stručně: nebyla to naprostá tragédie, ale jestli to bylo minulé ročníky horší, tak moc nechci vědět jak :)

Méně stručně: Z ivančického nádraží jsme se vydali směrem k náměstí - to se dalo najít podle kostela (s divnou věží).

A náměstí bylo plné... oblečení, ubrusů, cukrátek, blbostí, kolotočů, blbostí, oblečení,... Jo a byl tam jeden stánek s chřestem. Ten den bylo zrovna horko, takže chřest zabalený v igelitu a vystavený na slunku se kvalitně potil. Ale i tak jsme cestou domů po balíčku zeleného a bílého koupili, protože co bychom to byli za lidi, kteří si na chřestových slavnostech nekoupí chřest. A ještě jsme ho dostali do pěkné papírové tašky, takže jsem pak byla tázána, proč jsme s sebou tahali plátěnku :)

Po chvíli bloudění a hledání oné vytoužené degustační zóny jsem dorazili k jakémusi vstupu, který však nevypadal jako ten hlavní a já potřebovala právě ten, neboť se na mě usmálo štěstí a já o týden dřív vyhrála jednu vstupenku v soutěži. Tak jsme zahnuli do jakési uličky, kterou zrovna pan pořadatel zatarasoval, ale byl tak hodný, že nás odvedl k onomu hlavnímu vstupu. Tam jsme si nakoupili ještě nějaké degustační tolary (po 10 Kč) s tím, že nevyužité můžeme zase směnit za peníze.

A teď se to zase pokusím trochu zestručnit - v rámci degustační zóny byl i farmářský trh. Ten jsme spíš proletěli, ale vypadal docela dobře, jen jsme nepotřebovali nic nakupovat. Pak tam bylo řemeslné tržiště, které nás také příliš nezaujalo (protože takovými pouťovými pseudořemesly jsem už docela unavená - batikované oblečení, dřevěné meče, kovové přívěsky...).
No a nakonec samotná degustační zóna...
Ta nás prostě zklamala. Z inzerovaných čtyř restaurací svoje chřestové pochutiny nabízely jen tři, ta nejzajímavější nám tam chyběla. Resp. nakonec jsme ji našli jinde, ale ceny vskutku nebyly degustační (skoro bych tedy řekla, že ani porce, i když je to jen domněnka), tak jsme to vzdali.
Něco jsme ale ochutnali i tak, zbylé tolary utratili za ochutnávku templářských biovín u pánů se slamákem, poseděli jsme na lavičce a zase odjeli domů.

Ještě se ale krátce vrátím k tomu, co jsme vlastně ochutnali, abyste z toho také něco měli :) Nepamatuji si, jak se jednotlivá jídla jmenovala - zvlášť v případě omáček nevím, která byla která, ale nebylo to určitě nic, co by  mě posadilo na zadek (ale naštěstí ani nic hrozného :)

V pohodě brambory, v pohodě šunka, v pohodě omáčka a v pohodě chřest:

Chřest a omáčka podobně jako u předchozího chodu, chřestová taštička nebyla moc chřestová a byla dost suchá.

No a chřest s jahodami a "čokobalzamikem" - to rozhodně není kombinace pro mě. Limetkový sorbet byl na tom asi to nejlepší. Samotnou kombinaci balzamika a čokolády jsem ještě nezkoušela, ale jestli to má chutnat takhle, tak mi to tedy nechutná a syrový chřest nasladko také asi vyhledávat pro příště nebudu.

No moc jsme toho nezvládli, ale aspoň jsme si udělali výlet vláčkem a bylo pěkné počasí :) (a někdy se na Slavnosti chřestu snad ještě vydám :)

středa 8. června 2011

Rebarboro, rebarboro, ty nám teda rosteš!

No vážně, na naší zahradě (nebo spíš u souseda :) máme velikánskou obludu - asi tak metr a půl v průměru. Věřte tomu  nebo ne, ale je to tak a roste jak divá. Na obrázku sice nemám žádný předmět pro porovnání velikostí a zelená rebarbora se v zeleném plevelu špatně fotí, ale zapojte fantazii :))


Ale co s tou rebarborou vlastně děláme? Jednou za čas vezmeme veliký ostrý nůž a uřežeme ji pár listů - veliký a ostrý proto, že naše rebarbora není žádná troškařka a řapíky má opravdu mohutné. Čepele listů je nutné ořezat, protože pro další kuchyňské zpracování jsou vhodné pouze řapíky. Ty se pak ještě musí oloupat, abyste je zbavili zdřevnatělých vláken.
Nakrájené kousky rebarbory nejčastěji dáváme do koláčů a je skoro jedno, jaký si vyberete. Můžete to zkusit šátečky / koláčky / cokoliv z listového těsta, koláč z křehkého, bublaninu a nebo třeba kynutý koláč či crumble. Jen je nutné růžovozelené kostičky smíchat i s cukrem, protože rebarbora je dost kyselá.

My máme doma nejraději kynutý koláč s drobenkou. Z uvedeného množství vždycky uděláme dva plechy výborného koláče. Nejlepší je nechat koláč trochu odležet, zvláční a je bezvadně měkký.

Kynutý rebarborový koláč
500 g polohrubé mouky
75 g cukru
75 g rozpuštěného a zchladlého másla
250 ml vlažného mléka
půl kostky droždí

Kynuté těsto jako obvykle - kvásek z droždí, lžičky cukru nebo medu a trošky vlažného mléka. Pak přidat mouku, cukr, mléko, máslo a zamíchat těsto, u kterého počkáme, až pěkně vykyne. To je pak třeba rozdělit na dvě poloviny a pěkně vyválet. My pečeme na pečícím papíru, takže starost s vymazáváním plechu nám tak odpadne.
Placky pak posypeme nakrájenou rebarborou a bohatě posypeme drobenkou z hrubé mouky, změklého másla a skořice (ta se k rebarboře báječně hodí!). Drobenku jsem zvyklá dělat hodně od oka, takže s tou bohužel moc neporadím.

   

Koláč na obrázku je navíc ještě potřený měkkým tvarohem, ten se má totiž s rebarborou taky moc rád.

Aby to nebylo ještě úplně všechno, tak jsem letos udělala i rebarborový sirup. Já sice na šťávy zas tak moc nejsem, ale taková domácí limonáda s ledem při parném letním dni...
Na sirup se rebarbora nemusí loupat, stejně se všechno nakonec bude cedit. Stačí nakrájet na cca 1 cm špalíčky, hodit do hrnce s ruličkou skořice, zalít vodou a povařit. Asi po 15 - 20 minutách mírného varu přeceďte, do šťávy přidejte cukr, míchejte, míchejte, až se rozpustí a pak už jen plňte do lahví.


Já jsem použila následující poměr:

Rebarborový sirup
1 kg rebarbory
1 kg cukru
1,5 l vody
1 svitek skořice

Výsledná šťáva ale byla hrozně sladká a měla málo rebarborové kyselosti, takže pro příště bych buď ubrala cukr, nebo radši přidala rebarboru. Třeba 1,5 kg rebarbory, 1 kg cukru a 1,5 l vody. A skořice také o 1 roličku víc.

Tady máme tuhle krásně růžovou šťávičku spolu s bezovou...


... ale o té zase někdy příště :)

středa 20. dubna 2011

Jste připraveni na Zelený čtvrtek?

Možná jste už slyšeli, že na zelený čtvrtek byste měli sníst něco zeleného (na jaře ideálně špenát nebo kopřivy :). Možná o Velikonocích pečete mazanec...

Ale co jidáše? Děláte jidáše? Já se o nich dozvěděla ve svých dospívajících letech, možná tak před deseti lety, a od té doby jsem mamku donutila je párkrát upéct. Jenže teď už jsem velká holka a leccos už umím upéct sama a co neumím, tak aspoň zkouším. S kynutým těstem jsem snad nikdy neměla problémy (a možná jsem už jednou zmínila, že dodnes nechápu, co na něm všichni vidí za vědu :), takže letos jsou jidáše v mé režii.

Ale zpět k tomu, co mají společného se Zeleným čtvrtkem. V tento den se jidáše tradičně pečou a především snídají (ideálně prý před východem slunce a potřené medem, protože jen tehdy jsou prospěšné našemu zdraví a chrání nás před hadím uštknutím). Protože ale chodím do školy a v poslední době jsem toho zas tak moc nenaspala, tak nezbývalo, než tuto tradici trošku pozměnit a jidáše jsem tedy upekla již dnes, na Škaredou středu. (Mimochodem, dnes jsem se zamračila, proto se prý budu už mračit každou středu v roce, smutné...)


Na internetu, v časopisech a jiných kuchařkách najdete nespočet receptů, do nějakých se dává hladká mouka, do některých polohrubá, někam smetana a jinde mléko. Je v podstatě na každém, jaký recept vybere. Třeba máte nějaký oblíbený rozpis na kynuté těsto. Já jsem navíc poměry surovin brala hodně od oka, protože v našem brněnském bytě neoplýváme takovými věcmi jako váha.

Nicméně jsem vycházela z tohoto receptu a snažila se asi tak o polovinu:

Jidáše
1 kostka droždí
1 lžíce medu
250 ml mléka
2 žloutky
100 g másla
500 g hladké mouky
špetka soli
citronová kůra
rozinky (ty se tam normálně nedávají, ale já neodolala)
rozšlehané vejce (před pečením) a med (po pečení) na potření

Z droždí, medu, trošky vlažného mléka a lžíce mouky jsem udělala kvásek a nechala vzkypět. Pak k němu přidala žloutky, rozpuštěné (vychladlé!) máslo, mouku se špetkou soli a vlažné mléko. Skoro pokaždé na něco zapomenu a tentokrát to byla citronová kůra. Možná máte nějaké určité postupy a pořadí, jak suroviny přidávat a míchat, ale já se z tím zkrátka nepatlám a všechno to pořádně prohnětu vařečkou, dokud těsto vypadá  homogenně a alespoň občas se odlepuje od stěny mísy. Nakonec jsem přisypala pár rozinek.


Kynuté těsto nikdy nedělám, když mám málo času. Takže ho prostě odložím na teplejší místo, jdu dělat něco jiného a když si třeba i o nějakou tu hodinu později vzpomenu, že vlastně peču, je těsto krásně nakynuté a natěšené :)

Pak už jen zbývá rozdělit těsto na stejné části (já jich měla z cca 250 g mouky 9), z nich vyválet nudličky a zamotat. Jak zamotat? V podstatě jak chcete. Nejčastěji se jidášům dává tvar provazu na znamení toho, že se Jidáš po zrazení Krista oběsil. Já dělám jednoduchou smyčku, z které vznikne docela roztomilý bobánek :)
Nakonec potřete rozšlehaným vajíčkem a pečete. Když upečete, nejlépe ještě teplé potřete/pokapete medem, aby to byla ta správně lepivá záležitost :)


Teplé jsou samozřejmě nejlepší, ale i tak si nechte něco na snídani, aspoň vám v noci nebude špatně!

pondělí 28. února 2011

Setkání s "kávou"

Dlouho jsem se o žádné své gastrozážitky nepodělila ani tady, ani na Scuku. Jednoduše - začal další semestr, chtějí, abychom něco dělali a já už nemám čas ani vařit, ani chodit do zajímavých a dobrých podniků. Natož psát. 
A je mi to líto.

Tuhle jsem si šla do zámečnictví nechat udělat kopii klíče a po cestě jsem potkala Santiago café/bar v Brně na Veveří (vlastní stránky nemá, dá se najít na facebooku). Ve skutečnosti jsem se na tuhle kavárnu dívala už delší dobu, protože kolem ní jezdím tramvají. Zvenku vypadá velice vkusně. Dali si tady tu práci, že udělali reliéfní omítku, která trochu připomíná obložení dřevem. Zevnitř vykukují zemité barvy a vůbec jsem si si říkala, že tam někdy musím zajít.
No a teď jsem kolem nejela tramvají, ale šla pěšky, měla trochu času, tak jsem si řekla, že jedno rychlý kafe si tam tedy dám!

Vnitřek je opravdu černo-hnědo-béžový. Není to žádný odvaz, i tady narazíte na konferenční stolky z Ikea, ale jinak je zařízení decentní a pěkné.

Je pravda, že mi mohlo být trochu podezřelé, že ve tři nebo čtyři odpoledne tam není ani noha, ale což. Když si dal někdo tu práci se zařízením interiéru, tak by to tu nemuselo být tak špatné. 

Tuhle minirecenzi píšu pouze sem, protože se ještě necítím kávově dostatečně vyspělá, ale přesto si dovolím říct, že špatnou kávu teda sakra poznám.
Objednala jsem si obyčejné espresso. Slečna se mě ještě zeptala, jestli chci větší. Tak jí povídám, že normální. Přinesla mi hrnek jako na capuccino plný neuvěřitelně hořké tekutiny. Ani mléko to nespasilo, takže došlo i na cukr. Kávu jsem vysrkla, šla zaplatit na bar a všimla si špinavé zahnědlé trysky na mléko. Bleh. 

Ani nevím, jestli tu třeba nenabízí nějaké další speciality, ale já tedy rozhodně nemám důvod se vracet.

úterý 1. února 2011

Krátké gulášové zamyšlení

Dneska jsem si tak vařila (vepřový) guláš a vlezla na mě chvilka filosofování. Tedy ne ani tak při samotném vaření guláše, ale spíš pak při jeho ochutnávce. Při vaření se mi totiž stalo to, že jsem do hrnce nasypala nějakou sůl a guláš se stal slaným. Příliš slaným. Takže jsem spíš přemýšlela o tom, jak se té slanosti zbavit.
Nakonec jsem to nějak vyladila a vznikl... No ve chvíli, kdy jsem měla ochutnávací trošku na talíři a přikusovala čerstvý kváskový (koupený) chléb, to byl prostě nejlepší guláš na světě. S největší pravděpodobností bych si řekla "v pohodě guláš", kdyby mi takový výtvor přinesli v restauraci (nižší cenové kategorie :) na stůl. Nebo možná bych mu aspoň vytkla, že játra jsou až příliš uvařená a tuhá.

Hodnocení se ale okamžitě změní, jakmile je to váš výtvor a povedl se (docela). Samozřejmě jsem už udělala spoustu věcí, které stály za starou bačkoru, pár pokusů skončilo i v koši nebo na kompostu, ale to teď není podstatné. Další body navíc totiž pokrm získává, pokud jste ho vařili v podstatě poprvé v životě. A já takovýhle guláš (tedy z půl kila masa a ne z pěti kil pro celý tábor) ještě nezkoušela.


A tak teď guláš leží na plotně a čeká, až ho přendám do krabičky a ponesu za svým drahým Gekonem :)